PROGRAM NIČIT A ZABÍJET

Uvědomili jste si někdy, jaký zažitý program „nevinného“ zabíjení v sobě někteří máme? 

Není to úmyslný záměr ublížit, ale jen skutečně prázdný program, reflex. Mnoho dětí přebírá od svých rodičů naučený zvyk, zabít vše, co jsme zařadili do tak zvané škatulky „obtěžující, nepříjemné, neužitečné, štítím se.“ Mluvím zde o mouchách, muškách, mravencích, lezoucích klíšťatech, pavoucích a veškerém hmyzu. Komár se svým sosákem zabodnutým v naší kůži je trochu jiná kategorie 
Vznikají a narůstají tak fóbie, které vedou k hysterii a oddělování se. 

Když vidíme tvora, jen tak si jdoucího nebo letícího naším směrem, tleskneme v jeho úrovni nebo ho 

zašlápneme se záměrem ho zabít, ale přemýšleli jste už někdy, jak nevědomé to je? Zabít slabšího, který nemá v plánu nám ublížit, jen proto, že zkrátka můžeme – jsme tak naučení. Je to vyjádření naší neúcty a nepřijetí přírody jako celku a tedy i nás samých. 

Neprobuzení se. 

Proč začít panikařit, když k nám přiletí včela, vosa nebo sršeň? Oni nepřiletěli nás primárně zabít – bodnout. Přilétli za vůní, která se kolem nás line. Chtějí se podívat co to je a zda-li to mohou také ochutnat. Je to jejich poslání létat na voňavé květy a udělat z nich plody nebo sbírat med. Když zachováme klid a necháme je přijít blíž, za chvíli sami odletí a žádná panika není potřeba, naopak. Užijme si přítomnost dalšího tvora, tu mezidruhovou komunikaci a poznávání se. Když k celému seznámení nebudeme přistupovat ze strachu:“Já mám alergii na štípnutí, mohu zemřít!“ a tím vytvářet situaci bodnutí, budeme svědky protékání života se vším, co přináší a může nás to velmi obohatit (od slova Bůh). 

Když odhlédneme od hmyzu, tento program prosakuje i na větší zvířata – savce. Existuje spousty případů uměle vypěstovaného strachu dětí například ze psů a malých psů z velkých psů, který byl vytvořen rodičem nebo páníčkem, kdy při prvním kontaktu přenesli na dítě/menšího psa svůj strach z očekávaného vyfabulovaného problému a chytli dítě nebo psa do náručí, aby ho tak ochránili před poznáním, pro ně možným nebezpečím. Všichni zúčastnění si v tu chvíli uloží program strachu, který říká, že psi nebo větší psi jsou nebezpeční a nesou si tak do dalšího života bariéru, která ze strachu plodí možnou agresivitu a složitě se jí pak zbavují. Netýká se to jen zvířat, ale i rostlin a hub. Když jdete na houby, vidíte například kolik holubinek, které se často nesbírají, jak jsou jen tak rozdupané. Nikam se nic neposunulo, jen zničilo – zabilo. 

Spousty urvaných větví bez záměru stvořit si prut, prak, košík nebo lať na dům. Vyrvané trsy borůvek, protože jsme líní a příliš v hlavě, než abychom si užili sbírání jako takové v přítomném okamžiku, jako cíl a zábavu – činnost v proudu života. A jistě vás napadne mnoho dalších podobných situací, kdy člověku usedá srdce. Z takových drobných případů pak vyrůstají ty velké, které pak způsobují dalekosáhlejší problémy, které ovlivňují křehkou symbiózu celého ekosystému, jako například rozsáhlá kácení lesů a pralesů po celém světě pro chování dobytka, bezmyšlenkovité zamořování vod odpady nebo znečišťování vzduchu a tedy nás samých pro peníze nebo jen tak. 

Za vším je smrt. Není to o tom si teď nechat zamořit domy, byty a zahrady mravenci, mouchami a slimáky a být z toho happy, jen je dobré si každého zásahu být vědomý a činit ho co nejšetrněji. Omluvit se, poprosit za odpuštění a poděkovat. Mít v úctě vše živé, neboť my se skládáme ze stejných prvků jako matka Zem a její všechny děti – jsme Jedno. My jsme ti, co přišli a osídlili Zem a její místa jako poslední. Vzali jsme louky, lesy a lužiny miliardám druhů zvířat a oni se snaží vrátit do svého přirozeného prostředí a my je stále zabíjíme v naději, že už nás nechají na pokoji, ale není to o nás. Oni se jen chtějí vrátit domů. 

Přijměme, že spolužijeme s tvory nejrůznějších tvarů, velikostí, barev, smyslů a poslání a sžijme se s přírodou v celé její šíři. Snažme se jí porozumět a třeba jen odpudit nejrůznějšími bylinami a éterickými oleji nebo sítěmi v oknech a dveřích, ale nezabíjejme. 

Zde je pár tipů na ochranu – Na přírodu přírodou. 

Asi už mnozí z nás víme, že rozdělování věcí na „dobré“ a „špatné“ je z ega a nikam nevede, neboť vše je zde pro naši zkušenost a růst, ale zkusme poodkrýt slupku, pod kterou se v mnohých našich případech může schovávat tento prográmek, který si neuvědomujeme, protože „se vlastně zas až nic tak hrozného neděje“. Čím více se začneme spojovat se Zemí a navracet se k ní, tím více začneme své automatické zvyky vidět a pociťovat i s jejich povahou a důsledky. 

Jestliže cítíte, že něco podobného ve vás je, začněte to jen pozorovat. Až se k vám začne nějaký dříve znelíbený tvor blížit, uvědomte si svůj prvotní impuls – reflex, který bude s největší pravděpodobností plácnout a zastavte ho. Ztište se a pozorujte. Možná začnete poprvé v životě vnímat, jak daný tvoreček vlastně vypadá, přemýšlet, kam asi jde a za čím, naciťovat, jaký asi má svůj svět a najednou se s ním propojíte. 

Začnete zjišťovat, že je úplně neškodný, obyčejný, ba co víc, zábavný a zajímavý. On nás ani nevidí a my bychom ho měli hned zabít jen proto, že se nám nelíbí? 

Kam by tohle dospělo? A kam už to vlastně dospělo…? Žít a nechat žít! Nechtít ovládat situaci a životy jiných – lidí, zvířat ani rostlin. Ať si jdou kam oni chtějí a potřebují, ať rostou a jsou, proto se zrodily. Zastavme všechny své naučené zvyky spojené s posezením nebo procházkou venku, zklidněme své myšlenkové impulsy a pozorujme se a vše kolem. Mnohé věci nám tak samy docvaknou. 

ℒℴνℯ  Mia ☮ 

Autor: Mia Weissová, foto: Google.com, www.slunecnyzivot.cz Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě pokud bude připojeno jméno autora, aktivní odkaz na www.slunecnyzivot.cz a celá tato poznámka. Díky! Mia – See more at:http://slunecnyzivot.cz/2013/06/program-nicit-a-zabijet/#sthash.ilNV9IqZ.dpuf