Tento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka. Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady.
Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoliv těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně vybírá svůj materiál. Avšak tato práce, prováděná do všech podrobností v každodenním životě, je dostupná pouze zralé duši a silné vůli. Taková vůle může zničit svou Karmu, spálit ji v ohni vnitřní bitvy.
Zároveň s tím může uvést do chodu i svou Skrytou Karmu a během několika inkarnací splatit dluh, který by ji v opačném případě vracel na Zemi ještě nespočetněkrát.
Jakmile dojde k poznání zákona Karmy, přestává být tento zákon poutem. Naopak, dává silné duši křídla, na kterých se může vznést do oblasti nekonečné svobody.
Ale i pro obyčejného člověka naší doby je znalost zákona Karmy možností pochopit smysl pozemského života. Otevírá nedozírné obzory do budoucna. Nemůže zůstat bez silného vlivu na celý řád lidského života. Je pouze nezbytné, aby to byly skutečné znalosti, protože není nic škodlivějšího, než mlhavé polovědomosti, vedoucí ke zkomoleninám a předsudkům. Na Východě je v hindských písmech zákon Karmy vyložen v úplnosti, ale originály sv. Písma jsou dostupné málokomu. Vysvětlení zákona Karmy je zakončeno slovy: „Činnost je silnější, než osud“.
Jak spojit toto tvrzení s myšlenkou Karmy? Jestliže souhlasíme s tím, že celý náš osud se skládá z našich minulých projevů, nezapomínejme na to, že tyto projevy jsou nekonečně různorodé. Uděláme-li závěr ze všeho, o čem jsme přemýšleli, co jsme prodělali během dne, bude v součtu naší denní Karmy mnoho špatného i mnoho dobrého. Položíme-li na misky vah naší celkové Karmy jedno i druhé, uvidíme, že část našich špatných projevů je vyrovnána dobrými a pouze zbývající váha, která převáží jednu nebo druhou misku vah v náš prospěch nebo proti nám, se uchová v kronice našeho osudu. Vše ostatní se ukáže jako splacené. Proto má činorodý člověk, který může kdykoliv přidat na misku vah něco ve svůj prospěch, mnohem více šancí změnit svou Karmu, než člověk pasivní.
Stávají se případy, kdy se v minulosti nakupilo takové množství špatné Karmy, že veškeré úsilí vyhrabat se z období pohrom se na pohled zdá být bezvýsledné. Avšak je to jen zdání. Každé úsilí, směřující k vítězství nad špatnou Karmou, oslabuje sílu jejího odporu. Jako příklad si uvedeme finanční neúspěchy. Karma takového člověka vyžaduje chudobu a odříkání. Člověk se namáhá, prací se domáhá příznivých výsledků, ale znovu ztrácí vše, co získal. A opět prahne po svém cíli. Viditelné nezdary tohoto člověka mohou pokračovat až do jeho smrti, ale v neviditelné laboratoři, kde se tvoří naše budoucnost, udělalo jeho úsilí své. Oslabilo sílu odporu jeho špatné Karmy a jestliže v této inkarnaci nezvítězil, zvítězí v příští.
Stejné je to s nedostatky, se kterými bojujeme „neúspěšně“. Znalosti Karmy vysvětlují, že v tomto boji nemá hlavní význam viditelné vítězství, ale Oslabení záporné síly, která pochází z minulosti. Proto není dobré skládat zbraně a tvrdit, že „nemohu zvítězit nad svou slabostí“. Je potřeba bojovat, protože s každým novým úsilím, namířeným proti špatnému zvyku, se jeho síla zmenšuje a v budoucí inkarnaci už bude lehké jej zvládnout. Ani jedno dobré úsilí člověka nepřijde nazmar, každé splácí část jeho karmického dluhu.
Další mylný závěr, který vyvozují lidé, jestliže si špatně osvojili zákon Karmy, je obsažen v myšlence, že „není žádoucí pomáhat trpícímu. Jednou je to jeho Karma a on sám je jí vinen“. Takový závěr může vést k odměřenosti a nečitelnosti a je od základů nesprávný.
Je naprostou pravdou, že jsme obklopeni nejrůznějším zlem a útrapami, které jsou přirozeným výsledkem špatné Karmy lidí. Ale to není důvod k tomu, abychom proti tomuto zlu nevyvíjeli odvetné úsilí. Špatné myšlenky a skutky vytvářejí utrpení, avšak dobré myšlenky a skutky nahrazují strádání štěstím.
Vůbec není nutné starat se o naplnění vyšší Spravedlnosti. Ta uskuteční svůj bezchybný soud i bez nás. Pro nás je důležité znát svůj dluh, který předepisuje pomáhat všem, kteří vstupují do sféry našeho vlivu. Jestliže se člověk ocitá na naší cestě a my mu můžeme pomoci, je v této možnosti předložen karmický dluh nikoliv jemu, nýbrž nám. On svůj dluh splatí strádáním a my svůj splatíme tím, že mu pomůžeme. Pomáhat trpícím a těm, kdo jsou v nouzi, je nezbytné dokonce i ze sobeckého hlediska. Protože opomineme-li možnost ulehčit strádání, můžeme pro sebe vytvořit Karmu, k jejímuž obsahu přibude nepřítomnost pomoci v naší těžké chvíli, kdy se nám samým nebude dostávat účasti.
Karma nepřekáží žádnému dobrému činu, její zákony umožňují zlepšení vlastní účasti a zejména zlepšení osudu našich bližních.
Ze všeho řečeného vyplývá nevyhnutelná otázka: Musí se duše inkarnovat do té doby, dokud nesplní všechny své karmické závazky? A z druhé strany: Jestliže se nepřestává rodit (díky stále vznikajícím myšlenkám a touhám) nová Karma, vyplývá z toho naprostá nemožnost osvobodit se z nadvlády Karmy? Neztrácí člověk veškerou naději na získání svobody?
Podívejme se na to, z jakých lidských vlastností se skládá tkanina Karmy. Hlavní pružinou, hlavní povzbuzující silou, která nutí člověka k činnosti, tudíž i k vytváření vlastní Karmy, je touha. Co je to touha? Je to mohutná síla, která se rozlévá po celém vesmíru a projevuje se ve všech procesech přírody jako přitažlivost částic. Bez ní by nebylo pohybu, tudíž ani rozvoje. Byla by stagnace. Abychom mohli růst, je nezbytné být činorodými, neboť pouze činnost odkryje vše, co je skryto v podstatě věcí.
Východní moudrost uznává veškerý význam touhy, ve které se pro většinu lidí skrývá podněcující důvod k činnosti. Pro tuto většinu znamená zabít touhu totéž, jako úplně se zříci jakékoliv činnosti. A přesto, když stará moudrost hovoří o „okovech, které nás přitahují ke kolu narození“, ukazuje na nezbytnost „zničit touhy“. Jak chápat tento zdánlivý rozpor?
Rozpor vzniká, jestliže zvolíme za předmět výzkumu nikoliv jednotlivý život inkarnovaného jedince, ale celou cestu rozvoje nesmrtelné lidské individuality, která prošla všemi pozemskými zkušenostmi. Při svých závěrech má stará moudrost na mysli veškerou evoluci člověka až do konce. Jasně rozlišuje stáří lidské duše.
Na úsvitu své pozemské existence se člověk pro sebe lačně zmocňuje všeho, čeho se může zmocnit, všeho, co chce jeho živelná touha po životě. Odtud začíná jeho životní poučení. Vstoupil na cestu „Vykročení“, jak nazývá staré hindské učení začátek evoluční cesty Člověka. Na této počáteční cestě se člověk ztotožňuje se svou vnější formou, se svým tělem. To je nutné proto, že hrubé, ostré dotyky z vnějšku jsou nezbytné k tomu, aby se probudilo spící vědomí člověka-novorozeněte, aby se rozhořela jiskra jeho vědomí jasným plamenem. Těsné hranice, které v sobě uzavírají tu část všeho života, kterou pociťujeme jako svoji osobnost, jsou nezbytné proto, aby člověk zřetelně pocítil své JÁ, aby ho oddělil jako střed sebeuvědomění od ostatního vesmíru.
Toto omezení života, toto jeho vtěsnání do úzkých hranic naší osoby, je sobectví. Na „cestě Vykročení“ je sobectví nezbytné. Vzbuzuje touhu, touha vyvolává činnost a prostřednictvím činnosti člověk roste. Zpočátku člověk touží pouze pro sebe, později se jeho sobectví rozšiřuje zprvu na vlastní rodinu, potom na plemeno, národ, stát. V těchto rozšířených mezích se člověk stále ještě snaží brát od přírody a od ostatních lidí pro sebe co nejvíce. To pokračuje do té doby, dokud se jeho duše nenasytí a nebude už chtít více brát. „Cesta Vykročení“ se tím končí. Člověk se začíná ohlížet nazpět a vstupuje na „cestu Návratu“, na které končí jeho touhy brát a vzniká stejně přikazující potřeba dát vše, vrátit nazpět vše, co si vzal od světa, od přírody, od lidí. Bez tohoto návratu nemůže být obnovena narušená rovnováha, nemůže se uskutečnit spravedlnost, na které spočívají všechny světy.
Na „cestě Vykročení“ člověk vytváří svou Karmu. Lačně bojuje o to či ono, namáhá se, vypíná svou vůli, popostrkovaný svou touhou postupuje dopředu. Avšak jen co získá předmět své touhy, vystřídá touhu lhostejnost a rozladěnost, dosažené přestává uspokojovat a člověk se začíná stejně lačně domáhat nových věcí.
Východní moudrost srovnává předměty lidských tužeb s hračkami, které matka drží v rukou s přáním, aby se její dítě naučilo chodit tím, že se bude pohybovat směrem k žádoucí hračce. Toto srovnání vnáší jasné světlo do skutečnosti, že člověka nutí růst nikoliv předmět, nýbrž jím vynaložené úsilí. V tomto cvičení rostoucích sil, v tomto rozvoji dovedností člověka, vyzvaném napjatým úsilím o ovládnutí vytouženého předmětu a v následném rozladění, ve střídajícím se nadšení a nabažení, vzestupu a únavy, tkví celá cesta jeho pozemského rozvoje.
Během celé této dlouhé pouti člověk nepřestává toužit, protože pro nepoučeného člověka je v touze skryta povzbuzující příčina aktivity. Toto povzbuzení pozbude účinku teprve tehdy, když se člověk přesvědčí, že vše pomíjivé přináší jen rozladění a že uspokojit jej může jenom věčné.
Toto přesvědčení přivádí člověka k vědomí svého božství, které opět vede k vědomí jednoty.
Když člověk pozná, že jeho samostatný život, izolovaný od ostatního světa, byl sebeklam, když v jeho rozšířeném vědomí zmizí hranice, které oddělují jeho dílčí život od života celku, tehdy sami od sebe zmizí osobní touhy, což vidíme u lidí, kteří dosáhli dokonalosti, u světců, jejichž touhy jsou nadosobní a zahrnují blaho celého světa.
Taková je evoluční cesta celého lidstva. Je možné ji odůvodněně srovnat se schodištěm, jehož základy jsou ponořeny v temnotě živelné existence, projevující se v sobectví a lačné touze vzít si všechno pro sebe, na úkor ostatních „uchránit svou duši“. Vršek dosahuje do království prosvětleného rozumu a vítězné duchovnosti, která se projevuje potřebou „obětovat svou duši“.
Ale tuto pomalou pouť je možno zkrátit. Podíváme-li se na lidi, kteří se stále ještě zdržují na nejnižších stupních schodiště, získáme představu o mezích její pomalosti. Když přeneseme svůj pohled na světce, ve kterých se už rozvila všechna krása božské přirozenosti, pochopíme, že je v moci člověka tuto pouť neobyčejně urychlit. V čem tkví nástroj tohoto urychlení? Jinými slovy: V čem je nástroj „spasení člověka“? Nástrojem spasení člověka je jeho vůle. Co je to vůle? Dokud je síla, nutící člověka být aktivním, vyzývána vnějšími předměty, nazýváme ji touhou. Vůlí nazýváme tutéž sílu, která však vychází ze samotného člověka a skládá se z obsahu jeho vnitřních zkušeností, řízených rozumem. Takže touha a vůle jsou pouze dva póly jedné a téže síly. Dokud je člověk v moci nižšího pólu, nutí jej k činnosti vnější předměty, je na nich závislý, není svobodný. Jestliže začíná konat vědomě, vybírá si nikoliv to, co je nejlákavější, ale to, co je pro jeho cíl nejcennější. Tehdy vystupuje z kruhu závislosti, stává se pánem svých činů a sám začíná tvořit svůj osud.
Dokud má člověk nerozvinutou vůli, do té doby je otrokem předurčení, je odsouzen pohybovat se osudovým způsobem po „výslednici“ své vlastní Karmy. Avšak otroctví člověka končí s rozvojem vědomé vůle. Neboť vůle může přinášet v kteroukoliv dobu do „rovnice“ jeho života nové hodnoty. Dokud je vůle usměrňována neprosvětleným rozumem, jsou jejím cílem dočasné jevy. Ale když rozum, pronikající stále hlouběji do podstaty jevů, pozná, že dočasné jevy jsou nám dány pouze jako prostředky k dosažení věčnosti, tehdy vůle, prosvětlená rozumem, povede člověka k uskutečnění pravdy a osvobodí jej. Takže všechna tolik rozlišná řešení obtížného problému o svobodě vůle a o předurčení jsou správná, každé na svém místě. Nevyhnutelný osud drží v otroctví ty, kteří neprojevují vědomou vůli. Relativní svoboda existuje pro toho, kdo rozvinul svoji vůli do určité míry a nakonec úplná svoboda je pro ty, kteří poznali pravdu a rozvinuli svou vůli do dokonalosti.
Nyní se začíná rýsovat cesta k vnitřní svobodě, která dělá člověka nezávislým na „okovech Karmy“.
Poznání pravdy je z pohledu východní moudrosti vědomí božství lidské přirozenosti a jednoty celého prokázaného života, vyjadřujícího život Boha. Vůle boží je vyjádřena v zákoně Karmy. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Ty člověka přivedou ke ztotožnění jeho vůle s vůlí Boha. Když v sobě člověk uskuteční toto sjednocení, přijde čas jeho spasení. Takový je konečný smysl učení všech velikých učitelů lidstva. V poznání pravdy a rozvoji vůle se skrývá síla, která může osvobodit člověka z nadvlády Karmy.
Znalost nezvratnosti zákonů vládnoucích vesmíru vyvolává potřebu sjednotit s těmito zákony naši vlastní činnost. Jinými slovy: sjednotit naši činnost s Boží vůlí. Společně s tím vzniká vědomí, že činnost je nezbytná, avšak činnost, směřující nikoliv k rozdělení, nýbrž k jednotě. Taková činnost je neslučitelná se sobectvím. Sobectví bylo nezbytné, dokud jsme žili v temnotě a neznali smysl života. Ale časem se stává zlem, překážkou v rozvoji naší božské podstaty. Z toho vyplývá, že naše činnost musí být nezištná, bez sobectví a bez náklonnosti k jejím plodům. Tato nezištnost je vyžadována od člověka, který se chce osvobodit, spálit svoji Karmu ne jako požadavek morálky, ale jako nevyhnutelnou a dokázanou nezbytnost.
Jak spojit sebezapření a nepřítomnost tužeb s činností, nezbytnou pro růst?
K dosažení tohoto cíle vedou dvě cesty, dvě „dráhy“, jak se vyjadřují hindští mystikové. Je to „dráha Moudrosti“ pro menšinu a „dráha Náboženského cítění“ pro všechny ostatní. Na první dráze dosahuje mudrc sebezapření tím, že ničí své sobectví hlubokým proniknutím do smyslu života. Na druhé dráze je dosaženo sebezapření díky lásce k ztělesněnému Ideálu, ve kterém se už projevila celá krása božské přirozenosti Boha-člověka. Obě cesty vedou k cíli.
Sebeobětavá činnost bez myšlenky na sebe vyvolává vnitřní růst člověka, nezištnost očišťuje jeho srdce. Tímto způsobem se uskutečňují dvojí podmínky spravedlivého života – činnost a absence tužeb, které se zdály být neslučitelné.
Nezištná činnost, nahrazující naše osobní zájmy obecnými, nás postupně přivede ke ztotožnění svého JÁ se všemi a k osvobození.
Velikou pomocí na jedné i druhé cestě je správné pochopení zákona Karmy. Ten, kdo zná zákon, nehovoří o „dobrém či zlém osudu“, ten ví, že Karma představuje Boží vůli v činnosti a že proto není potřeba se jí vyhýbat či se jí bát. Jestliže nás Karma nutí zakoušet bolest a utrpení, nebude toto utrpení tížit člověka, který chápe její ušlechtilý smysl. Naopak, přijme ji klidně a trpělivě, protože ví, že se uskutečňuje zákon spravedlnosti, který vyžaduje, aby bylo splaceno i nejmenší zlo, které způsobil tomu nejnepatrnějšímu tvoru. A ví, že ani jedno z jeho dobrých úsilí nepřijde nazmar.
Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Jóga“ od Karma-činnost a Jóga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po „dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné Činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi. Uklidňuje a upevňuje našeho ducha, odstraňuje nejmučivější ze všech starostí – myšlenku na sebe. Pouze ve zklidněném duchu se otevírá pravda. Odráží se v jeho hloubce, jako se nebesa odráží ve světlých vodách tichého horského jezera.
Helena Petrovna BLAVACKÁ
ZDROJ:
http://www.sebapoznanie.sk/sebapoznanie/0/0/2/33
