Mít rád sebe i svůj život je základem šťastného bytí tady na Zemi. Bez lásky a úcty k sobě si nemůžeme plně vážit ani druhých lidí ani je mít upřímně a nezištně rádi. Láskyplný člověk lásku druhým přirozeně dává, a to svým laskavým chováním a jednáním, vyzařuje z něho harmonie i klid, jež působí pozitivně na okolí. Takový člověk žije v lásce a souladu, umí se pěkně chovat k sobě i ke druhým a snaží se činit to, co prospívá jemu i co je pro dobro a blaho druhých lidí.
SEBELÁSKA SAMA O SOBĚ PŘEDSTAVUJE:
* lásku ke svému fyzickému tělu (ke své krvi, ke každé své buňce, orgánu a části svého těla i k vlastní sexualitě a tělesnosti)
* lásku ke své mysli – udržovat si čisté myšlenky ve vztahu k sobě i ke druhým
* lásku ke své duši, ke svému niternému Já
* lásku k celé své bytosti i se svými přednostmi a slabinami a nedostatky (včetně jejich láskyplného přijetí, neb jsou naší součástí)
* lásku k životu, který nám byl dán, se všemi možnostmi a příležitostmi, radostmi i starostmi (MÍT RÁD SEBE = MÍT RÁD ŽIVOT TADY NA ZEMI, a to i se všemi nepříjemnostmi, které s sebou život přináší)
Většina z nás však nemá v sobě sebelásku zpracovanou, což se projevuje nesprávným přístupem k sobě či k okolí, a nemusíme si to ani uvědomovat, jak to máme v sobě silně zažité. Velkou roli v tom hraje především výchova a přístup našich rodičů k nám, kteří nás dle svých vzorců myšlení a chování v dětství formují a ovlivňují naši osobnost a podílejí se na tom, do jaké míry budeme mít rádi sami sebe a budeme zralými a sebevědomými bytostmi. Náš vztah k sobě, jak sebe vnímáme a přijímáme je tedy do jisté míry určován i tím, v jakém duchu i prostředí jsme byli vychováváni a vůbec jaké bylo naše nejbližší okolí, zejména naši rodiče, jak se k nám chovali, ale i jak se chovali mezi sebou a jak vnímali sebe sama, jaké hodnoty byly v rodině uznávány, na co se kladl důraz, jak se rodiče věnovali či nevěnovali svým dětem, ale i kolik měli sami v sobě lásky a porozumění. Pokud ani rodiče nemají v sobě zpracovanou sebelásku a sebepřijetí, tak těžko dokáží své dítě bezpodmínečně milovat a přijímat ho takové, jaké je a vychovávají ho podle svého obrazu, jak si myslí, že je správné, jež zahrnuje i jejich vlastní zkušeností se svými rodiči, co s nimi zažili a poznali. A i když se rodiče snaží nejlépe jak umí a jak jsou schopni a své děti milují, i když svým způsobem, podle svých představ, tak mnohdy si člověk nese do dospělosti onen deficit čisté lásky a bezpodmínečného přijetí, což se pak odráží v podstatě ve všem, ve vnímání sebe sama i v přístupu k okolí, v našich očekáváních a představách i našich problémech. Ovšem za tento deficit nelze vinit rodiče ani jejich rodiče, kteří zase jim nemuseli předat onu lásku, kterou naši rodiče potřebovali. Nemá smysl hledat viníka, a pokud někoho i přesto obviňujeme za své problémy, je třeba dotyčné osobě odpustit a zharmonizovat vztahy. Po nás se především žádá, abychom začali konečně řešit tyto nezpracované věci, které se táhnou z naší minulosti a předávají se z generace na generaci ve formě stejných či podobných problémů a témat, se kterými je člověk konfrontován, aby si něco o sobě uvědomil a v sobě pořešil a posunul se tak dále ve svém rozvoji…
V našem životě se neděje nic náhodně jen tak, veškeré naše zkušenosti jsou pro nás jedinečnou příležitostí, třeba jak se zrovna naučit mít sebe rád, jak rozvinout v sobě lásku k sobě samému i ke druhým, jak přijmout sebe i svůj život takový, jaký je… Jakmile se nám to podaří, začneme být i inspirací pro naše okolí, kterému pak můžeme ukazovat cestu k sobě samému, cestu k lásce a ke štěstí. V praktickém životě to může vypadat tak, že sami jako už láskyplné bytosti, které znají cenu života i sebe sama pak můžeme pomalu a zcela přirozeně a spontánně (bez jakéhokoliv nátlaku) vést i své nejbližší (rodiče, prarodiče, sourozence, partnera či partnerku, své děti apod.) k tomu, aby se začali k sobě pěkně chovat, aby sami sebe měli rádi, mysleli na své zdraví i na své duševní potřeby a naplnění a aby si v rámci svých sil a možností užívali života… Takže naše nové zkušenosti nám mohou změnit náš život a obohatit nejen nás, ale i druhé lidi, obzvláště ty, které máme rádi, jimž můžeme také s něčím pomoci, alespoň si něco uvědomit, v tom nejlepším případě i něco v sobě či v životě změnit, pokud budou sami chtít… Ale to už hodně předbíhám. Nejprve je třeba začít vždy u sebe. Vraťme se tedy na začátek a povězme si, podle čeho vlastně poznáme, že se nemáme rádi, že nemáme zpracovanou sebelásku a sebepřijetí…
******
zdroj: http://www.garsia.cz/
