Asi si myslíte, že sebepoznání musíte cvičit, že musíte meditovat, dělat to či ono. Je to však velmi jednoduché. V procesu sebepoznávání je první krok současně posledním. Začátek je koncem.
To, na čem záleží, je první krok, protože sebepoznávání je něco, čemu se nemůžete od nikoho naučit. Nikdo vás nemůže naučit 
sebepoznávat se. Musíte k tomu dojít sám, musí to být váš vlastní objev. Tento objev není něco obrovského nebo fantastického, je to docela jednoduché. Víme, že znát sebe znamená sledovat své jednání, svoje slova, jak si počínáte ve svých každodenních vztazích, to je všechno. Začněte takto a uvidíte, jak mimořádně obtížné je sledovat se a být si vědom svého chování. Jak obtížné je sledovat své vztahy k lidem, myšlenkám a věcem, vztah ke svému šéfovi, slova, jež užíváte k podřízeným. Je to sledování se v zrcadle vztahů. Avšak budete-li sledovat v tomto zrcadle svoji vlastní osobu, svoje myšlenky a pohnutky, pak budete mít chuť je korigovat. Budete říkat: „To je dobré, to je špatné, musím dělat toto a ne tamto.“ Při takovém přístupu něco odsuzujete nebo naopak ospravedlňujete, a tím to, co vidíte, vlastně převracíte. Zatímco v případě, pozorujete- li v zrcadle pouze svůj postoj vzhledem k lidem, myšlenkám a věcem, jestliže skutečnost jenom vidíte, bez ospravedlňování, bez odsuzování, bez přijímání, pak zjistíte, že již samotný tento vjem má v sobě svůj vlastní čin. To je počátek sebepoznání.
Sledovat se, pozorovat, co děláte, jak myslíte, jaké jsou vaše pohnutky a podněty, a přitom neodsuzovat ani neospravedlňovat, je mimořádně obtížná věc. Celá vaše kultura je totiž založena na hodnocení, posuzování a odsuzování. Byli jste vneseni do systému „dělej toto a ne tamto“. Budete-li však schopni dívat se do zrcadla vztahů bez vytváření opaku, zjistíte, že sebepoznávání nikdy nekončí.
Vidíte, že hledání vlastního poznání je vnějším procesem, který později přejde ve vnitřní. Nejdříve se díváme na hvězdy a potom se díváme sami do sebe. Úplně stejně hledáme nejdříve skutečnost, boha, bezpečnost a štěstí ve světě předmětů, a když je zde nenacházíme, obracíme se dovnitř. Toto hledání vnitřního boha, vyššího já nebo jak to nazýváte, úplně skončí se sebepoznáním. Mysl se pak velice uklidní — ne cvičením, ale pouze porozuměním, pozorováním, tím, že si je bez výběru vědoma každé minuty. Neříkejte: „Musím si uvědomovat každou minutu,“ — to je jenom nový výraz touhy dosáhnout nějakého určitého stavu. Chtít se někam dostat je jenom dalším projevem naší pošetilosti. To, na čem záleží, je uvědomovat si sebe sama, a tento stav udržovat bez shromažďování. Protože jakmile shromažďujete, tak z tohoto nashromážděného středu odsuzujete. Sebepoznávání není procesem shromažďování, nýbrž procesem objevování ve všech možných chvílích a situacích, ve vztazích s lidmi, věcmi, myšlenkami.
*****
Zdroj: Jiddu Krishnamurti – Vnitřní revoluce
nakladatelství DharmaGaia
http://www.dharmagaia.cz/…/271-jiddu-kr…/text/93-obsah-knihy
