Cestou jsem se ptal poutníků, jestli znají směr… Dostával jsem stále stejnou odpověď: „Sám hledám!“ „ale kdybys ho našel dříve než já, dej mu toto, aby na mě také pamatovalo.“ A tak jak jsem chodil světem křížem krážem, rozneslo se, že hledám štěstí…
A každý, koho jsem cestou potkal, mi dával svůj osobní talisman a říkal: „pro štěstí“ Od té doby se mezi lidmi začalo při tom, když se mezi sebou obdarovávají „pro štěstí“. Vždy jsem jej přijal, proto
že jsem si v duchu říkal: „co kdybych štěstí našel a ono se mě zeptalo, co nesu darem od lidí, kteří ho hledají“ – nemohl bych přeci někoho vynechat… Po nějaké době už všechny ty osobní cetky pro štěstí od lidí, které jsem potkal, vážili tolik, že jsem se musel každou chvíli zastavovat. Svaly na nohou mi rostly a tělo tím sílilo…jen uvnitř mě samotného se s každým novým talismanem prohlubovala prázdnota… Jednou, když jsem zamířil do vysokých hor v liduprázdné krajině, kde bylo naprosté ticho…kde ptáci nezpívali, vítr nevál a voda v potocích nezurčila, jsem začal mít zvláštní pocit – takové slabé šeptání…rozhlížel jsem se kolem, unavený, nohy znavené a zrak zastřený roky narůstající touhou po štěstí… Nikoho jsem neviděl a v duchu jsem si říkal, že asi začínám blouznit… Po mnoha a mnoha kilometrech, ve chvíli, kde jsem už nedokázal jít dál, mě přepadla naprostá beznaděj…klesl jsem na kolena do dubového listí hlubokého lesa a začal plakat…v tomto sílícím nářku a pocitu marnosti, který tryskal z hloubi mé duše, mě vytrhlo teplo na mém rameni…otočil jsem se a najednou přede mnou stálo…věděl jsem, že je to štěstí – cítil jsem to v každém svém přerývaném vzlyku… „Celý život jsem tě hledal, ale najednou nevím, co mám říct a dělat“, oslovil jsem pokorně štěstí. „Vlastně si najednou uvědomuji, že neznám ani důvod, proč jsem tě chtěl potkat.“ „Ale když už jsem tě našel, nesu ti od mnoha a mnoha lidí, kteří po tobě touží stejně jako já dárky a prosbu, abys na ně myslelo.“ Štěstí se podívalo na hromadu předmětů a usmálo se. V tom úsměvu byla hořkost a zároveň pobavení. Jeden talisman vzalo do ruky a začalo si s ním hrát. Pak řeklo: „ jsi jeden z milionu lidí, kteří v mém hledání vytrvali tak dlouho a proto jsem se ti zjevilo!“ „Přestaň mě hledat!“, řeklo příkře! „Sídlím v každém z vás a projevit se mohu tehdy, když vydáváte do života to nehlubší a nejjemnější, čím jste byli obdařeni.“ „Ale v ten okamžik si mně ani nevšimnete – to proto, že jste zaujati tolik podstatou svého bytí, že ani není potřeba, abyste mě vnímali.“ „Hledáte mě na místech, kde nepobývám…nejsem ve věcech a nenaleznete mě na kraji světa, ani v náručí milované osoby.“ „Ty předměty nepotřebuji, ale všem těm, které cestou potkáš, ať jsou dárky „pro štěstí“ připomínkou toho, že mě mohou zjevit pouze tím, když se něčeho vzdají. Ne však sebezapřením, ale upřímným nalezením smyslu v tom, když ze sebe vydáte část pro někoho jiného. Nezištně a s vnitřní pokorou. Když v tomto naleznete potěšení, budu žít ve vašich rukách celý život“ „A pamatuj ještě jedno: vy nepotřebujete štěstí…to já potřebuji vás.“ S těmito slovy zmizelo…stál jsem a mnul si oči, jestli se mi to nezdá… Nebyl jsem ale vůbec spokojený, když jsem se vracel zpět…uvnitř mě stále rezonovala slova štěstí a já přemýšlel jak s nimi naložit. Po cestě jsem potkal prvního poutníka, který také hledal štěstí a už z dálky se na mě mával a volal, jestli jsem už štěstí našel. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, nebude mi věřit…a v ten okamžik jsem ucítil ve svých pažích a na srdci zvláštní teplo…a náhle jsem věděl, že to je štěstí, které se mi jen lehce připomíná…rozpažil jsem tedy a poutníka k sobě pevně 
přitiskl…opětoval mi objetí a když jsem se s ním loučil, zahlédl jsem v jeho očích odraz…odraz tváře štěstí…se silným pohnutím a slzou v oku jsme si popřáli hodně štěstí a předali si talismany. Oba jsme věděli, že to, co jsme celý život hledali, se ukrývá uvnitř nás.
prevzaté z FB