Znáte ten pocit únavy a podrážděnosti, který se vás zmocní po rozmluvě s určitým člověkem? Doteď jste seděla s kamarádkou, pily jste kávu a vedly zábavné řeči … Tak proč ta únava, jakoby vás někdo vyždímal do poslední kapky, proč ta zlost či ukřivděné pocity?
Shazování je nenápadným jedem, který kapku po kapce otravuje vztah. Rozpoznat ho je těžké. Je to však nezbytné, protože pouze tak se mu můžeme bránit.
Hlavní vzkaz toho, kdo nás v rozhovoru nenápadně shazuje, zní: to, co je pro tebe důležité, je ve skutečnosti úplná hloupost. Shazovat je možné zájmy, práci, hoby, vztahy a třeba i myšlenky nebo city. Jestliže otevřenou hrubost poznáme snadno, podobné znevažování se často kryje maskou zdvořilých otázek, někdy i starostlivého zájmu.
Začali jste například v práci dělat na novém projektu, který vás doslova strhuje a stojí vás spoustu sil a času. Jste jím nadšeni a ochotni kdykoli se s blízkými podělit o své skvělé nápady. Někdo vás se zájmem vyslechne, dává najevo naprosté pochopení, klade upřesňující otázky, komentuje … A vtom na vás jedna z příbuzných lítostivě pohlédne a ptá se: „A stíháš vůbec ještě něco kromě práce? Osobní život nemáš nejspíš žádný, co?“
Jako by vám vyrazila dech. Na první pohled se zdá, že nic tak hrozného ta tetička neřekla. Jenomže podtext oné věty je tento: „To, co tě teď tak pohlcuje, je úplná hloupost. Důležitý je osobní život a ten, jak vidno, žádný nemáš“.
Nebo si stěžujete známému, jak nemožně se chová kolega v práci. Je hrubý, odmítá sdílet informace a ostentativně vás ignoruje. Odpověď: „Tak se na něj vykašli, tohle se najde v každé firmě! Na to si zvykneš.“ V podstatě vám bylo právě vysvětleno, že vaše nepříjemné pocity nemají žádný význam, protože je přece zakouší většina lidí.
Stejně tak je možné znevážit myšlenku, nápad nebo jakýkoli tvůrčí projev. Do dneška mám v paměti komentář, který jeden přítel napsal k mojí poznámce na sociální síti. Byla to jedna tázací věta, něco ve smyslu: „Co tě žene k psaní tak neuvěřitelně dlouhých vzkazů?“ Velmi se mě to dotklo, protože jsem se svěřovala s něčím, co mi připadalo důležité a zajímavé. Když vás někdo takhle shodí, zraní vás to. Všechny kladné komentáře a lajky jsem v tu ránu zapomněla, zato tuhle jednu jedinou znevažující odpověď si pamatuju doteď.
Snad nejhorší ze všeho je vnitřní sebeshazování. Hlas, který říká „Co to je za blbost?!“, najednou nezní zvenčí, ale ve vaší hlavě. Často slyším od klientů podle mého soudu otřesné sdělení, že jejich nešťastná láska, trápení způsobené nemožností profesionálního uplatnění, nebo celkový neklid jsou vlastně pitomosti, za které by se měli stydět. „A proč byste se měl stydět?“ „Protože vím, že na světě jsou daleko horší věci, padají letadla, lidi přicházejí o své nejbližší… dětská práce a hladovění…“ Jako kdyby všechna trápení na světě konec konců nevedla k osobnímu utrpení jednotlivce!
Jak se bránit shazování? Jak znevažování čelit? To nejhlavnější pravidlo zní: přestaňte shazovat sami sebe. Vaše city, vaše zájmy, hodnoty a myšlenky jsou přirozeně důležité a mají právo na existenci. To pro vás musí být axiomem. Vytýčení vnějších hranic pak proběhne postupně samo o sobě.
Známému, který nepochopil vaše strasti v zaměstnání, můžete rovnou říci: „Pro mě je to zkrátka hodně nepříjemná situace. A vědomí, že na kancelářské intriky už narazil kde kdo, mi to určitě nijak neulehčuje.“ Často pomůže, když pozornost zaměříme na osobní zkušenost toho druhého: „Ty už jsi něco takového zažil? A cos s tím tenkrát dělal?“
Netaktní tetičce, která se tolik trápí pro váš nenaplněný osobní život, stačí v klidu vysvětlit své současné priority. Velmi důležité je neomlouvat se, ale opravdu vysvětlovat: „To, co dělám, je pro mě extrémně důležité a zajímavé. Hodlám to dotáhnout do konce i kdybych neměla mít na nic jiného půl roku čas“.
Pokud si ovšem uvědomujete, že šance na nějaký konstruktivní rozhovor v této věci jsou minimální, je nejlepší přejít to žertem a zavést hovor jinam: „Slyšela jsem, že letos jsou v módě zaryté kariéristky, které o osobní život nemají zájem! … A jak se, teto cítíš, v tomhle mizerném počasí?“
Bohužel nejspíš ještě narazíte na lidi, pro které se shazování těch druhých stalo svérazným životním způsobem. Mají díky tomu pocit moci a kontroly toho, co se děje. Nejlepší je držet se od takových lidí co nejdál. Předělat je nedokážete, zato vás vždycky znovu budou zraňovat.
Opakuji, že lehčí to pro vás bude, když posílíte své vnitřní vědomí hodnoty vlastních citů, prožitků a myšlenek. To budiž vaším zákonem. Jste důležití a jakékoli vaše pocity mají právo na existenci a uznání. Vaše myšlenky a nápady jsou jistě zajímavé především pro vás. Jestliže však někomu připadají banální nebo nudné, nemusí jim přece věnovat pozornost. Případně ať je kritizuje konstruktivně, abyste mohli posoudit jeho názor a necítili se přitom jako cosi bezcenného a neužitečného.
Jana Filimonová
