Někdy máme svého ideálního partnera po svém boku a nepoznáme to. Abychom to rozpoznali, potřebujeme čas a důvěru, pocit blízkosti a sounáležitosti.
Často se ptáme šťastných párů, co je tajemstvím jejich štěstí. Každý pár má na to jinou odpověď. Ta moje je úplně jednoduchá. Před sedmnácti lety jsem se takto rozhodl. Chtěl jsem mít harmonický vztah založený na hluboké lásce, oboustranné úctě, blízkosti, otevřenosti a upřímnosti – nic menšího by mě 
neuspokojilo. Chtěl jsem být konečně schopný mít opravdový vztah.
Až do té doby jsem prožíval vztahy, ve kterých jsem si nebyl jistý a nedokázal se rozhodnout, zda mám teď po boku skutečně tu správnou partnerku. Možná někde je ještě nějaká jiná, lepší, skvělejší, která by se ke mně hodila mnohem více a také by mnohem lépe odpovídala mým potřebám. Žena, která by mi lépe rozuměla, s níž bych měl mnohem méně problémů a která by po mně více toužila. Tedy taková, která by mi neustále hleděla zamilovaně do očí a ze rtů mi přečetla každé přání.
Už při prvních problémech, které v dřívějších partnerstvích nastaly, jsem si byl jistý, že toto není ta pravá partnerka. Většinou jsem dospěl k jednoznačnému názoru, že nežiji ve vztahu, po jakém jsem toužil. Čím dál víc jsem toužil po takovém člověku, který chodí někde venku a hledá mě. Po člověku, se kterým bych mohl konečně prožít to, co jsem si tak moc přál: opravdový a hluboký milostný vztah.
Díky tomuto postoji se moje problémy v každém vztahu den za dnem vyostřovaly. Stále častěji jsem si uvědomoval nedostatky, věci, které se mi nelíbily, kvůli kterým jsem musel udržovat odstup, a pochopil jsem, že štěstí v lásce nelze nalézt tam, kde jsem původně zamýšlel. Čím větší byl můj odstup, tím rychleji se vztah rozpadal. Polevila oboustranná důvěra, stejně tak i pocit bezpečí, klidu a sounáležitosti, a rovněž pocit vzájemného štěstí, který nás spojoval.
Brzy si uvědomila i moje partnerka, že ani já nejsem pro ni ten pravý. A tak jsme se ocitli ve slepé uličce. Oba dva jsme věděli, že jednou musí dojít k definitivnímu rozchodu, který začal vlastně už dávno. Dřívější štěstí stálo najednou na velmi vratkých nohách. Každý z nás jen čekal na vhodný okamžik, kdy ze vztahu vyskočit. Někdy jsem to byl já, protože jsem si myslel, že moje další partnerka bude konečně už ta pravá. Někdy jsem byl na rozchod příliš zbabělý a čekal jsem, až se k němu rozhodne moje partnerka a já z toho uniknu morálně nepošramocen.
Opravdové štěstí v lásce je vždy jen otázkou rozhodnutí.
Nikdy předtím jsem se nerozhodl pro opravdové štěstí v lásce. Myšlenka, že pro mě někde existuje ideální partnerka, mě nutila vyčkávat. A protože moje partnerky začaly po první fázi zamilovanosti ukazovat i své stinné stránky a já narážel na své osobní hranice, byl jsem vždy už jednou nohou ze vztahu venku.
Přitom jsem si samozřejmě vůbec neuvědomoval, že jsem něco udělal špatně. Jen jsem se zkrátka připojil k všeobecnému názoru.
Ideální partner se se mnou nebude hádat, nebude se mnou bojovat, všechno bude probíhat v naprostém klidu a harmonii. S ideálním partnerem jsme jedno tělo, jedna duše, pomůže mi vstát, když upadnu, a jsme prostě stále jen šťastní.
Ale právě tato očekávání a vžité představy o jedinečném a skoro nadlidském partnerovi, který by nám ve všem vyhovoval, zabraňují jakémukoliv partnerskému vývoji.
Ideální partneři se také hádají, mají neshody a zažívají krize. Když se sejdou dva lidé, narazí na sebe dvě osobnosti, které hledají, co mají společného, tak, aby neztratily samy sebe. Každý partner nám tedy bude neuvěřitelně blízký a bude s námi duševně spřízněný, ale zároveň pro nás zůstane vzdálený a nepochopitelný.
I náš ideální partner.
Když neuznáme, že je náš partner jedinečný a že by měl zůstat takový, jaký je, že je s námi dobrovolně adobrovolně s námi tráví svůj čas, a přes veškerou blízkost a propojení musí zůstat samostatným člověkem, aby se nemusel vzdát sám sebe, budeme v jeho odlišnostech stále hledat chyby.
Jakmile začneme hledat chyby, je rozchod jen otázkou času.
Přesněji řečeno – jakmile začneme hledat chyby, rozhodujeme se víceméně pro to, aby náš vztah ztroskotal. Soustřeďujeme se na věci, které nefungují. Stále více pozornosti věnujeme obavám, že se určitě rozejdeme, a od tohoto okamžiku hledáme nevědomě důkazy, proč to tentokrát zase neklapne.
Jakmile se zaměříme na chyby, nevidíme už člověka takového, jaký opravdu je, ale posuzujeme ho stále podle našich měřítek, zda je takový, jakého ho chceme mít.
Všechny vlastnosti, které jsou v katalogu našich požadavků, milujeme a všechny ostatní odmítáme. Pracujeme na tom, abychom partnera změnili tak, aby prostě dokonale zapadl do našeho života, aniž bychom se měnili my sami. Náš partner naopak usilovně pracuje na tom, aby prosadil svou představu o společném soužití.
A už tu máme dva lidi, kteří spolu neustále bojují, a vypadá to, že se k sobě nehodí. Ve skutečnosti jde ale o mocenský boj, o udržení vlastní pozice, o ocenění a o to, kdo bude mít pravdu. Jde o všechno, jen ne o lásku.
Nevědomě, ale nezadržitelně směřujeme k rozchodu. Z množství různých vlastností, z bohatství, které nám partner může nabídnout svou odlišností, filtrujeme pouze ty oblasti, které nás vedou k neblahému konci.
A tím se dostáváme ke skutečné podstatě ideálního partnera. Ten perfektní, skvělý, věrný, loajální, čestný, velkorysý a moudrý partner, který je vždy plný pochopení, sice existuje, ale jen pod jednou podmínkou. Musíme mu dát možnost, aby se takovým partnerem mohl stát. Potřebuje prostor a důvěru, stejně jako ji k tomu potřebujeme my sami.
* * *
– z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh
ĎAKUJEME:
by Svět zázraků (Poznámky)