Stud, sebeponižování, vina, sebelítost – základní sebedestrukční energie, kterým je třeba v našem prostoru říci důrazně: a dost!
Jakmile začnou působit v našem prostoru, odvádí nás od života (světla), od skutečnosti a také od sebe, neboť v jejich energii přemýšlíme více o tom, jak na nás působí vnější svět a jak my působíme na něj. Motáme se pak v kruhu povrchního vnímání sebe i světa kolem nás. Nevedou nás přímo k sobě, k tomu, co skutečně potřebujeme a co potřebuje svět kolem nás, ale k výčitkám, očekávání, uzavřenosti, nelásce a strachu. Zavírají nás do falešných bublin, ve kterých je sice „bezpečno“, ale také velká prázdnota, osamělost a vyprahlost. A to vyčerpává.
Existuje mnoho možností, jak ze sebedestrukce vyjít ven, každý máme nějakou svou osvědčenou. Někomu postačí, aby aktivoval vnitřní autoritu, řekl si a dost a šel namísto toho na procházku, nebo protáhnout tělo. Během chvíle, kdy sebedestrukčním myšlenkám přestaneme věnovat pozornost a sytit je svou energií, se vypaří a zase svítí sluníčko. Kdo potřebuje jít hlouběji, nebo mu nevyhovuje A DOST 
může vědomě pozorovat, že se to všechno odehrává jen v mysli, všechny ty zákazy, překážky a omezení.
Pokud jde o sebedestrukci – je tu totiž jedno velké NEDOVOLENÍ SI. A je to trestání sebe sama přesně tak, jak vás kdysi trestali velcí lidé, nebo se to vůbec ve skutečnosti nedělo, ale vy jste se naučili trestat se sami (obviňováním, strachem se projevit, sebeponižováním – za nic nestojím a nikdo mě nechápe, sebelítostí – jsem oběť, celý svět je proti mě a já proti němu) a vytvořili si návyk zalézt do bubliny a ještě mnoho dní setrvávali ve stavu úplného zamrznutí. Pokud jde o traumatické zážitky je to naprosto přirozené a lidské, pokud rozpouštění emocionálního náboje chviličku trvá úměrně tomu, jak svou bublinu uvolňujete, vypouštíte a zůstáváte s ní. Hojení je proces, který nebolí o nic víc, než když se vám hojí nějaká fyzická ranka, ale je důležité dělat to velice pomalu, po malých krůčcích a tak, aby nenastala disociace (odpojení), tady to chce kvalitního průvodce, nebo již velmi bdělého vnitřního pozorovatele, který tendenci k úniku odhalí.
Takže pokud už jste to vzali zprava – zleva a už se v tom nechcete uzavírat… Řekněte tomuto způsobu sebedestrukčního myšlení STOP a od nedovolování si, jděte k DOVOLENÍ. To znamená ohromný posun směrem k sobě, ale také k propíchnutí bubliny. Někdy to může provázet úzkost, nepříjemný stav v těle, podobný zamrznutí. Pak s tím stavem zůstaňte. Nepotlačujte to, nepřeskakujte dál. Zůstaňte, dýchejte, pozorujte to až do úlevy. Cokoli je v prostoru, je v pořádku. Programům pramenícím z toho, co všechno si nedovolujete a proč to nemůžete udělat, nedávejte energii. Můžou tam být, ale nevěřte jim, nelpěte na nich, odvádí jen od toho, že se právě děje úzkost a něco, co jste zvyklí hodnotit jako nepříjemné a jako bolest, od které jste zvyklí utíkat do příjemných stavů. Ve stavu sebedestrukce je to často naopak, chcete v nepříjemném stavu zůstat a trestat se dál, aniž byste tušili proč, nebo budete přesvědčeni, že to tak není – že v tom zůstávat nechete, neboť si toho nejste ani vědomi – všechny varianty jsou možné a v pořádku, ale není to PODSTATA věci.
Dovolení si je vázáno na (limbický) OTISK.
Příklad ze života: Manžel pozval na návštěvu kamarády, chystá se víkendové setkání. Přichází myšlenka. Nechce se mi tam, chci být sama a v tichu. Pozoruji odpor a tlak sama na sebe vyhovět mu a být tam s nimi (vyhovět, přizpůsobit se, i když to nechci – vnitřní dítě). Současně vnímám, že ta situace tady a teď nepřišla jen tak, je mi jasná souvislost s nepříjemnými návštěvami v době mého dospívání, neboť se mě zmocňuje úzkost, která přerůstá v paniku. Ta situace je mi tedy nápomocná v tom, že ze mě vytáhne něco, co je připraveno k uvolnění (přijímám to s otevřenou náručí, neutíkám před tím, je to léčivé – radost). Je mi fyzicky hůře, tělo jasně ví, že nechce žádnou aktivitu, emocionálně pozoruji strach (úzkost, paniku) vyslovit to, co v tu chvíli potřebuji (s návštěvami jsem doma sedět musela, bylo mi to nepříjemné, ponižující, měla jsem k tomu odpor, více k tomu, že jsem k tomu byla nucena, že jsem v tom cítila manipulaci, byla jsem použita jako štít, aby bylo o čem se bavit ( o mě a mých trapasech), pocit zneužití, bylo mi úzko, cítila jsem v tom tlak a násilí, pokud jsem neuposlechla, spouštělo to agresi otce (tyran), kvůli návštěvě bylo dopředu velké dusno, nervozita, vyhovím hlavně kvůli mámě (oběť), aby jí kvůli mě nedělal zle (zachránce)…). Nezabývám se tím, co bylo – příběhem. Neřeším ho. Jen jsem si vědoma té souvislosti. Vybíhá často, abych mohla uvolňovat tuto spirálu, tedy je naprosto přirozené, že se to stále vrací po spirále – PODSTATA je v tom, že s každým návratem přichází další uvolnění a také to, že podstatné je, jak se k tomu postavím tady a teď, nikoli jestli to změním a vyřeším
Co se tedy děje tady a teď?
Vím, co se děje se mnou (jsem v sobě), vím, co teď nejvíc potřebuji, tedy pokud vyhovím jemu, půjdu proti sobě a to si již nedělám, vím, že jde o projekci otce na mého muže a že s tím nemá vůbec nic společného, v tuto chvíli, kdy ještě nemám prostor zůstat s tím, vyslovuji i přes směsici odporu, paniky a velké vnitřní úzkosti z reakce muže (ta se však zatím reálně neodehrává, tedy je to jen očekávání z minulé zkušenosti), že zůstávám sama, ať jede sám. Vzhledem k tomu, že je v mém prostoru ještě odpor, reakcí je odpor také z jeho strany, reakce není agresivní, ale spouští to u něj emoci hněvu. Zůstávám s tím, že toto už je jeho, a neberu tedy jeho emoci na sebe (projekce matky – odmítnutí syna, když chtěl být s ní a ona mu řekla, ať si jde hrát sám, že na něj nemá čas, energii ani náladu – hněv jako druhotná emoce, pod ní smutek a osamělost, že v tom zůstává sám, odchází si tedy „hrát“ s kamarády na motorkách, ale vře to v něm a pokouší se mě ještě několikrát přemlouvat – vzít si můj prostor pro sebe, nejsem jeho matka, stejně jako on není můj otec – nebudeme tyto role tedy hrát).
Zůstávám doma, sama v tichu – zůstávám s velkou bezmocí, jde to krásně ven, pláču, nezabývám se příběhem v minulosti – vědomě, nezabývám se projekcí na muže – vědomě, nezabývám se programy mysli. Zůstávám čistě jen s tím, co se dere jako vodopád z nitra, velmi hluboce a jasně – jen tady a teď. Všechna bezmoc zamrzlá v úzkosti z násilí, zneužívání, ponižování a přinucení vyhovět mužské agresi, jinak se ze zlou potážu, jdou krásně ven. Tělo se ještě neuvolňuje zcela, je tu ohromná touha zavřít se doma do bezpečí, i když je nádherný slunečný víkend, vědomě vím, že je to sebedestrukční forma TRESTU. Zůstat ještě v domácím vězení, i když můžu jít už jako dospělá svobodně ven a na slunce. Co si ještě nedovoluji?SVOBODU. Vědomě tedy pozoruji VZORCE z otisku. Svoboda nemůže zůstat bez trestu (minulý vzorec), nemůžu si přeci dělat co chci, nemůžu vždy vyhovět sama sobě, to je sobecké. Vědomě to přepisuji podle toho, jak to potřebuji vidět – ZMĚNA ÚHLU POHLEDU – svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého. Pokud dovoluji svému muži svobodu, aby svůj čas trávil podle svého, nemohu brát svobodu sama sobě. Nemohu jít proti sobě a být s nálepkou „společenská“, pokud to v danou chvíli nevnímám v souladu. To mě nijak nedefinuje, neboť pokud se pro to svobodně rozhodnu, mohu být v jakékoli společnosti lidí. Je to však jen mé vastní a svobodné rozhodnutí, s kým budu trávit svůj čas, kde a kdy. Nikdo nemá právo mě nutit násilím k tomu, abych mu věnovala svůj čas a energii, ani nejbližší člověk (zdravá hranice), záleží to jen na mém dovolení a nedovolení. Nemám zodpovědnost za jeho emoce, za jeho projekce, jsem žena, nikoli tvá matka, stejně jako ty jsi muž, nikoli můj otec. Dívej se jen na mě, já se budu dívat jen na tebe a s láskou.
Tlak v těle – povolen, emoce – ticho a klid, mysl – změněný úhel pohledu, energie – požehnání, dar, děkuji vděčně za tento prožitek vedoucí ke svobodě mojí i v mých vztazích. Praktický krok v realitě – nastavit si pro sebe hranice, ve kterých je mi dobře (nejsouladnější pocit). Dovolit si – to můžeme udělat jen sami. Nikdo jiný tu práci za nás neudělá, nikdo jiný za vaše příběhy, emoce, programy a projekce nenese zodpovědnost. Vysíláte-li odpor – reakcí bude odpor. Vztahy nám pomáhají uvolnit mnoho zamrzlé energie, buďme jim proto vděční a neutíkejme předčasně. Ten správný čas se vždy vyjeví sám.
Miluj proces a miluj sebe v procesu.
Shumavan.
