Požadavky, které máme vůči ostatním, to jest naše očekávání, vycházejí z pocitu nedostatečnosti a strádání.
Snažíme se vyřešit tyto potřeby tím, že chceme mít pod kontrolou 
vnější situaci nebo sami sebe – tytéž požadavky, které máme vůči sobě, přenášíme na někoho jiného. A naopak: čím blíže se dostáváme k cíli (k něčemu, co chceme a co pružně osciluje kolem bodu naplnění), tím více nás přirozeně přitahuje. Pokud máme celou řadu očekávání, hodně se nadřeme, a odměna je přitom nepatrná, jelikož neumíme přijímat. Je to proto, že očekávání hodně souvisejí s výrazy měl bych, musím, jsem nucen, je potřeba, neměl bych a nesmím, které nás o schopnost přijímat okrádají. Stres ve většině případů pramení z usilování, jímž se v životě zaobíráme. Toto usilování, velice horlivá a namáhavá činnost, která však nevede k úspěchu, dává vzniknout stresu. Čím více se k očekávání přibližujeme, tím intenzivnější odpor nám klade, protože musíme naplnit všechny náročné požadavky, které jsme na sebe uvalili.
* * *
Dnes zauvažuj nad tím, ve které oblasti pociťuješ stres nebo odpor vůči tomu, že bys měl s něčím začít nebo se hnout z místa. Možná objevíš, jaká očekávání máš vůči sobě nebo vůči situaci – a právě tato očekávání ti brání v pohybu. Zbavíš-li se jich, zbavíš se zároveň i stresu.
Vzpomeň si na všechny projekty, které jsi nedokončil. Zbav se těch, jež už pro tebe nejsou aktuální, a u ostatních si znovu vymez cíl. Kráčej vpřed krůček po krůčku. Totéž udělej i ve vztahu: stanov si drobné dílčí cíle, díky nimž tvůj vztah ozdraví a vše se bude odvíjet lépe. Zbav se očekávání, vkroč do proudu života a nech se jím unášet. Přestaň se snažit přimět věci, aby se děly: to vede ke vzniku stresu a brání ti to přijímat.
* * *
– z knihy Jestli to bolí, není to láska; Chuck Spezzano
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
