Dnes máme spln, tak niečo viac o súputníkovi našej Zeme 🙂
Ve staré Číně ho považovali za „ženské“ znamení jin, a to zejména proto, že Měsíc sám světlo nevyzařuje, pouze pasivně přijímá, jakož i pro podobnost měsíčních fází s cyklem ženské menstruace. Vznikání a zanikání a neustále se opakující fáze jsou symbolem principu věčného života a smrti. Jen vzácně se pokládá Měsíc za mužský symbol, mnohem častěji bývá interpretován jako ženský element (lat. Luna, gr. Selene nebo Arteemis, východoázij. Kuan-jin, Kwannon, mayská Ix-chel). 
V alchymii představovala Luna stříbro a současně „královnu“, která se spojuje s „králem“. Podle starých lidových představ měsíční fáze ovlivňují nejen příliv a odliv, ale i stoupání a klesání šťáv v rostlinách, růst vlasů a průtok krve žilami. Měsíční rostliny (ty, které kvetou v noci) se používaly jako léčivé při ženských potížích. V křesťanské ikonografii se s Měsícem často spojovala Panna Maria, Matka Boží, ať už stojící nebo sedící na měsíčním srpu, což v oblastech Rakouska připomíná vítězství nad Turky (jejich vojenským znakem byl půlměsíc). Měsíc se vzpomíná v souvislosti se Zjevením Jana (12,1): „Velké znamení ukázalo se na nebi: žena, oděná do slunce, pod nohama měsíc …“
Za měsíční symbol se pokládala i dvousečná sekera se dvěma půlměsíčními ostřími (připisovali ji bájným bojovnicím Amazonkám), resp. luk, který má podobu měsíčního srpu. I bohyně temnot Hekate Triodotis s třemi tvářemi se chápala jako symbol měsíčních fází nebo tří životních fází ženy – panna, matka, stařena. Působivý symbolický mýtus se nachází v židovských legendách (E. hin Gorion), který se vztahuje na duální systém Slunce / Měsíc a vysvětluje, proč má Měsíc jako jeden z „nebeských luceren“ slabší světlo. Podle legendy, stvořitel vysvětlil Měsíci, že existují dva světy, tento a záhrobní, proto existují i dvě svítidla. Měsíc přesto, že mu byl přisouzen větší ze dvou světů, záhrobí, byl nespokojený, že neměl silnější světlo než Slunce. Tu řekl Hospodin: Je mi jasné, že by si chtěl, abych zmenšil Slunce a tebe zvětšil. Protože však špatně smýšlíš o Slunci, budeš ty ten menší a tvůj svit bude 60-krát slabší než sluneční. Zde řekl Měsíc Pánu: Ó, Pane světa, bylo to jen jediné slůvko, které jsem vyslovil, a proto mám být tak tvrdě potrestán? Tu řekl Hospodin: Jednou (asi když nadejde Poslední soud) budeš opět velký jako Slunce a svit Měsíce bude jako svit Slunce. „Příznakem Posledního soudu (zánik světa) je však zatmění Měsíce (Jocl 4,15). Měsíc se nejen u nás, ale např.. i v Izraeli spojuje se ženskostí a noční i záhrobní stránkou bytí, což ukazuje i na asociaci s plodností. Ženy a domácí zvířata (velbloudi) nosili na krku malý měsíček.
Theophilus z Antiochie (2. stol. n. 1.) nahlížel na Měsíc a na Slunce jako na symboly duálního systému, jako na nositele a budovatele velkého mystéria. Slunce totiž je obrazem Boha a Měsíc obrazem člověka (který ze Slunce přijímá světlo). „Podobně se symbolicky vyjadřoval Origenes (184-254 n. 1.), který přirovnával Měsíc k církvi předávající světlo všem věřícím. Je téměř samozřejmé, že často pozorované „znovuzrození“ Měsíce se porovnávalo se zmrtvýchvstáním.
Ve starém Peru bylo uctívání Měsíce podřízeno dominantnímu kultu Slunce. Inka Garcilaso de la Vega (1539-1616) nazýval Měsíc „manželkou Slunce“ a napsal, že chrámová místnost byla obložena stříbrnými deskami, „aby člověk poznal, že je to komnata Měsíce.“ Podobně jako u Slunce, i ta byla uvnitř ozdobena, a to stříbrnou podobiznou ženské tváře. Do této komnaty člověk vkročil, aby vyhledal Měsíc a odevzdal se do jeho ochrany, protože ho považoval za sestru a ženu Slunce, tak jako i matku Inků a celého pokolení – proto mu říkali Mamaquilla, což znamená Matka Měsíc . Zde se nepřinášely oběti jako Slunci. Po obou stranách měsíčního božstva byly postaveny těla mrtvých královen, seřazeny podle následnictví a věku … „
V astrologii se považuje souputník Země stále jako v antickém geocentrickém systému za“ planetu „, současně je spolu se Sluncem jedním ze dvou „hlavních světel ‚. Je to Zemi nejbližší nebeské těleso, ukazuje jí stále stejnou tvář, což bylo podnětem pro mnohé báje. Pro své střídavé fáze platí i v astrologii za“ měnící se, s pomíjivým účinkem „, ale přece i za“ dobrodince „(benefactor), který jako“ ženská planeta „ovlivňuje mysl, ženské pohlaví, matky a národní celistvost. Novější astrologie připisuje Měsíci schopnost ovlivňovat vnější osobnost ženy a vnitřní (anime) muže. V antice se hovořilo o Lune mendax, prolhaném Měsíci, mj. proto, že změny fází se podobají písmenu C (crescere – růst) a písmeno D (decrescere – zánik), což však je opakem toho, jak srp Měsíce skutečně narůstá. Jako „měsíční kameny“ se označovaly perly, opál a selenit, perleti, za příslušný kov se pokládá stříbro; podle jiných spekulací se s Měsícem spojuje i achát.
Skutečnost, že dnes je Měsíc pro člověka už nejen „symbolickým místem“ na obloze, ale že na něj člověk i vystoupil, činí z něj věc ještě magičtější. Při vytváření obrazu světa si tradiční planety ponechali svůj starodávný symbolický význam pro lidský život. Ikonograficky se Měsíc nejčastěji znázorňuje jako srp, většinou s profilem obráceným nalevo. Prostý měsíční srpek se objevuje v erbech mnoha islámských zemí. Osoby šlechtického původu, které mají Měsíc ve svém erbu, tento zřejmě převzali od Turků.
ĎAKUJEME:
