Veľmi aktuálne…
TABLET NENÍ NIC JINÉHO NEŽ MRTVÁ PLACATÁ MÁMA
Včera jsem jel dopoledne Pendolínem z Prahy do Olomouce. Cestovala se mnou máma se dvěma dětmi, seděli přes uličku. Holčička mohla mít tři, kluk čtyři roky. Plus mínus. A zažil jsem věc, kterou jsem ještě nikdy takhle zblízka neviděl: máma za celou cestu z Prahy do Olomouce ani na minutu neodložila svůj telefon. Ani na minutu. Nelžu. Upřeně hleděla na displej mobilu a přejížděla prstem sem a tam.
Nechápal jsem. Ona se na ty svoje děti po celou dobu cesty vlastně ani nedívala. Když s nimi mluvila, tak pořád čučela do telefonu a dívala se na ně tak nějak úkosem. Drobci to čas od času zkusili:
Mami ty něco hledáš? Ale ne.
Mami ty něco hraješ? Ale ne.
Hraješ, viď? Ne.
Můžu se podívat? Ne.
Odpovídala tlumeným hlasem, jakoby duchem nepřítomná. Něco obdobného předváděly ale i její děti. Malý poposedával a díval se do tabletu. Holčička něco sledovala ve svém mobilu a pořád dokola kontrovala dobíjení baterky. Nepřítomné pohledy, všichni tři hleděli do monitorů, dětská tělíčka se pokyvují dopředu dozadu, máma duchem nepřítomná: rodina zombíků. Nechápu. Nedávám to.
Proč se nedívají z okna?
Proč si spolu nepovídají?
Proč si nečtou?
Znovu mi došlo, že tablety a chytré telefony v sobě mají reálné riziko závislosti. Že když se to přežene, může to dopadnout zle. A že některé mámy si pomalu ale jistě zvykají, že mohou svoje děti odkládat k tabletům. Aby měly chvilku klid. A taky mi znovu došlo, že tablet vlastně není nic jiného než umělá placatá máma.
Vzpomněl jsme si na přednášku v Brně, kde se mě jedna maminka ptala, jestli s těmi tablety zbytečně nestraším. Nestraším. Už je to totiž tady. Řada lidí je dneska na svých MOBILECH NORMÁLNĚ ZÁVISLÁ. Někdo na alkoholu, jiný na drogách, oni na mobilu. Když ho chvilku nemají v dosahu, jsou roztěkaní a nervózní. Regulérně jim narušují vztahy. Devastují rodinu.
60% českých domácností se nesejde ani jednou za den u společného jídla. Jsou každý zalezlí ve svém pokojí a surfují nebo sdílejí.
30% z těch, co se k večeři sejdou u toho hraje televize.
A bude to pokračovat dál: čeká nás totiž stěhování do virtuální reality: z internetu „informací“ se přestěhujeme do internetu „zážitků“. S virtuálními brýlemi se budete moct podívat zblízka přímo na operační sál na operaci srdce na klinice v New Yorku nebo budete sledovat finále tenisového Wimbledonu v Londýně a to prosím hned v první řadě. Nebo můžete zažít pouliční boje v bitvě u Stalingradu. To pokud budete rozumní. Pokud ne, tak budete deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně hrát střílečky nebo strategické hry. Nebo se budete seznamovat s dokonalými virtuálními ženami (my muži). Nebo budete hledat atraktivní dokonalé muže (vy ženy). Dokonalá partnerka sice nebude reálná, ale bude mě obdivovat, bude příjemná a KDYKOLI DOSTUPNÁ. A BUDE SE DÁT VYPNOUT. Bude to tak úžasná iluze, že se z ní některým lidem nebude chtít zpátky do reálného života. Budou tam chtít už zůstat. Tak trochu apokalypsa.
Dá se s tím něco dělat? Dá. Technologie se dají využívat rozumně, jen je potřeba, aby dítě dostalo NEJPRVE co nejvíce REÁLNÝCH zážitků. A až POTOM ty VIRTUÁLNÍ. Když přijde tablet na řadu až jako druhý, může to být zajímavý zdroj poznání. Ale na prvním místě musí vždycky být skutečný život, skuteční lidé a reálné poznávání všemi smysly. Doporučení pro život: dítěti do pěti let by se vůbec neměl dostat tablet do ruky. Tečka. A do tří let by se nemělo vůbec dívat na televizi. Tečka. Pokud jste svému dítěti tablet do ruky už dali a televizi jste zapnuli, začněte je pomalu odvykat, dříve než bude malér. Hrozí, že mu trvale a nevratně poškodíte jeho mozek.
A můžete začít tím, že si s dětmi začnete povídat při cestách ve vlaku.
Zdraví Marek Herman
ZDROJ: Najděte si svého marťana
