(ponižování, srovnávání, sexualita, akné…)
Stud – Já jsem ta chyba – není jen o nekonečném pocitu špatnosti z toho, kým jsme, ale také se stydíme za to, jak vypadáme. Tady zdánlivě končí působení narcistního, nebo manipulativního rodiče, ale ve skutečnosti je s námi neustále přítomný tentokrát jako náš vnitřní hlas. Roztáčí se tak neustálá spirála sebeponižování, hyperkritika sebe sama, nevíme si rady se svými emocemi, odmítáme je a nechceme je uznat, kompenzujeme je v různých formách závislostí, nemáme pevné hranice, ani řád, nebo jsme naopak posedlí perfekcionismem, srovnáváme se.
Stačí se vrátit k charakteristice narcistního rodiče a vidíme, že se role v dospělosti (už v pubertě) obrací a my se stáváme narcistním rodičem sami sobě.
(Toxický) STUD je extrémní strach z ODSOUZENÍ druhých lidí.
Tím nejdrsnějším soudcem, na kterého jsme byli zvyklí doma, se stáváme my sami a lidé kolem nás, tu hru začnou hrát spolu s námi.
Jak už jsem psala, přestat potlačovat své negativní emoce a uznat je, to je klíčovým krokem v sebeléčení. Přijít k sobě jako k tomu dítěti, a uznat jeho vztek, jeho potřeby, jeho smutek… cokoli se ukáže. Také se s tím neidentifikovat jako oběť, neboť to patří tomu dítěti, s tou dnešní ženou, nebo mužem, to nemá nic společného. Tím se skutečně léčíte bez potřeby se hrabat ve starém příběhu a traumatu, jak bába v koksu. Má to svoje hranice, není o tom celý současný život, léčení je jen součást života, ale ne jeho smysl.
Připojím k tomu ještě klíčový mentální program, kterému věříme, ale není pravdivý.
A to je iluze: že na uznání našich emocí, potřeb, pocitů potřebujeme někoho venku. Nebo něco zvenku. A měl by nám to dát někdo tam venku a nejlépe ten rodič, kterého se to týká. Ne, to je na nás. Nikdo venku nás nespasí. Naše emoce = naše zodpovědnost.
Dalším klíčovým momentem léčby je ZAZDROJOVÁNÍ.
Pod tím si představte takovou výstavbu pevných základů bezpečí, které jste nikdy s narcistním rodičem nezažili. Nikde jste nemohli spočinout v klidu, protože základním motivem psychopata je ublížit, aby tak zmírnil svou bolest, svou frustraci, své vlastní komplexy. Potřebuje být na koni, aby se mohl na chvíli cítit lépe. Neví co je láska, svědomí ani empatie. Nezná to a co nezná, to boří, při vašem každém nenápadném pokusu, to v sobě vystavět jako pevný základ sebelásky a sebepřijetí. Ale aby dům mohl pevně stát, musí mít základy kvalitní a pevné.
Toxický stud sebou nese tak bytostný pocit špatnosti a nelásky k sobě a svému tělu, že vybuduje extrémní svědomí a pocit spravedlnosti vůči okolnímu světu, vůči sobě bohužel nikoli. Proto jsou zdravé hranice tak důležité. A to nejen vůči psychice ale také vůči svému tělu. Budovat každý den pocit bezpečí, v každém vztahu si dávat čas a prostor, respektovat své tempo. Najít si vlastní zdroj bezpečí! Už nikdy v tom nepřekračovat sebe a své pocity. Naučit se co ano, a co už ne. V čem je nám dobře. Ctít své hranice, svůj prostor a sebe takové, jací jsme teď a tady.
Pokud se někomu nelíbíme takoví jací jsme, než ho odsoudíme, jdeme se podívat k sobě. A sobě se teď líbím? Sama sebe teď neponižuji? Jak se vidím? Pokud sami nepřestaneme s vnitřním odsuzováním a ponižováním, nečekejme, že to za nás udělají ostatní. Je to jen starý zvyk, na který jsme zvyklí, nic víc. Můžeme ho měnit změnou vnitřního dialogu. Uznat své emoce. Zajistit bezpečí svým potřebám, respektovat je! Přestat zajídat své emoce jídlem, hledat potřebu doteku a uznání v sexuálních vztazích bez lásky, propadat masochismu, trestat se dál za svou domnělou špatnost.
Už jsme totiž v bezpečí s někým, kdo chce, narozdíl od narcise, naše dobro. Naše empatie vůči sobě a naše láska a uznání nám dodá bezpečný prostor k léčení.
Tělo a vzhled
Srovnávání a vyrovnávání
——————
Vždy bude na světě někdo, kdo je krásnější, štíhlejší, ženštější, mužnější, bude mít delší nohy, kvalitnější vlasy, zuby, hezčí prsa, zadek, bude vyšší, nebo menší, bude mít větší svaly, bude chytřejší, vzdělanější, talentovanější NEŽ JÁ. Tak to prostě je.
Stejně tak bude vždy na světě někdo, komu se budu líbit právě já. S tím co mám a kým jsem. Pro takového člověka a duši jsem byla stvořena. Tam zapadnu jako jedinečný dílek skládačky. Nepotřebuji dělat kompromisy. Pokud se mu líbím taková, jaká jsem, ať zůstane. Pokud ne, ať jde svou cestou a najde své místo do skládačky.
Pokud věřím tomu, že je to o fyzickém vzhledu, protože mě přes něj každý ponižoval, pak si na tato iluzorní přesvědčení posvítím a přestanu jim věřit. Přitažlivost je o mém vyzařování, o mé energii, která přitahuje podobnou k sobě. Není to o vzhledu, ale pokud tomu ještě věřit chci, můžu se trápit dál, je to jen má svobodná volba, čemu chci věřit. Nevěřím tomu náhodou proto, abych se dál schovávala? Abych si dál potvrzovala, že jsem nevyhovující a odporná bytost, kterou nikdo nechce? Nechráním se náhodou před tím se ukázat světu ze strachu z odsouzení? I to je má svobodná volba. Žít v tom dál, nebo se zazdrojovat a postupně měnit svůj pohled a vystoupit svým tempem na světlo.
Rozpor
Jak se vidím já a jak mě vidí ostatní
————————————————-
Lidé s toxickým studem jsou většinou naprosto úžasné bytosti s velkými talenty a dary. Jsou to současně jedinci, kteří to na sobě nikdy nevidí. Okolní svět jim říká, jak jsou výjimeční a krásní, ale je to zbytečné. Potřebují to spatřit sami. Jinak nikdy neuvěří. Jejich sebeobraz je tak pokřivený díky soustavnému uvěznění ve vlastním studu a ponižování, že se jen těžko mění. Můžete být velmi oblíbení a přesto se za sebe stydíte. Všichni se tomu diví. Řeknu vám jeden osobní fakt. Připadá vám, že dobře píšu? Mě někdy taky, ale většinu času se za svou práci stydím. Má rodina (čest mé skvělé mamince) ani pořádně netuší co vlastně dělám, na svém profilu svou práci neprezentuji, když se mě můj nový partner zeptal, co dělám, vylétlo ze mě, psychoterapii a trochu píšu, ale nečti to, to není důležité. To, že mnohdy měním lidem životy v terapiích, to neprezentuji. Nikde si nepřečtete ohlasy a recenze lidí, ty si nechávám pro sebe. Přitom sebeprezentaci uznávám – u druhých ano. U sebe ne. Neprodávám své články ani nedělám ebooky. Já se prostě v hlubinách stydím za to, co dělám a nechci se tím chlubit. Mám z toho strach. Proč? To už jsem psala v minulém článku – narcistní rodič a jeho reakce na mou radost, úspěch … srazit jí hřebínek. Ty negativní reakce a napadání, ponižování, to mám stále pod kůží, ale víte co?
Už se to lepší 😁
To samé mám celý život i s tím jak vypadám. Všichni moji partneři chtěli, abych vypadala jinak, než vypadám. Prvnímu se líbily holky s brýlemi, bohužel vidím velmi dobře 😁 Pro dalšího jsem nebyla dost blond 😁 Styděla jsem se. Ale narcisům by to stejně nikdy nestačilo, našli by si něco dalšího, aby se vyhnuli zodpovědnosti za to, že nikdy nenalézají spokojenost v ničem a milují ponižování, jako prostředek dostat vás do podřízené role. Vaše potřeby jsou jim putna.
AKNÉ – překrýváme své boláky na duši
————
Nedávno se mi vrátilo akné, které jsem měla naposledy v pubertě, je mi 38 let. Nebylo to nějak extrémní, ale obtěžovalo mě to. Tak jsem si na to sedla. Akné na nejviditelnější části těla, co s ním? Hormonálně zdravá, nějaký stresík z rozvodu, nový vztah, zamilovanost, hormony bouří 😁 ale věděla jsem že to není tak jednoduché vysvětlení. Překrýt ať není tak vidět. Skrýt! Hned jsem věděla, že se mnou zas komunikuje můj kámoš STUD.
První byl tedy rozpor jak se vidím já a jak mě vidí můj nový partner. Když se na mě takhle pořád dívá a prohlíží si mě a hluboce mi hledí do očí, cítím se v tom zranitelná. Je hodně blízko. Vidí mi do duše, vidí každý můj nedostatek, s tím duševním jsem už v pohodě, ty znám, ale ty fyzické se mi ukazovat nechce. Ale když se na mě dívá, nezbývá mi, než se taky milovat. On mě prostě vidí jako nejkrásnější bytost na světě, ale já sebe ještě ne. Pořád se ještě skrývám a neprezentuji. Cítím se ve svém těle oproti minulosti hezky, ale pořád si hledám vady na kráse. Uvědomuji si, že se mi s tím vrátil můj starý vzorec z dětství a hlavně puberty – ZOŠKLIVOVAT SE.
Nosila jsem hnusné oblečení, zakrytá od hlavy k patě aby mě nikdo neviděl. Nejhorší pocit mi dělala pozornost mužů (narcistní otčím), nedejbože když řekli, že jsem krásná. Ať nikdo nevidí mou krásu. Ta jejich pozornost mě zraňuje a mám strach. Chci být neviditelná. Ať si mě nevšímají. Očekávám od nich zase ponížení a útoky jako doma. Čím budu hnusnější, čím budu méně zářit, méně úspěšná, méně radostná, méně oblíbená, tím spíš mi dají pokoj (narcistní výchova – nesmíš se cítit líp než já a převyšovat mě, v plném proudu zrůdnosti).
Takže jasný, znovu zamilovaná a příliš šťastná na to, abych neměla podvědomě touhu se před tím znovu schovat a zošklivit sebe aspoň přes akné.
Zjišťují v hloubce, že to není jediný důvod proč nesmím být úžasná a krásná a nestydět se za to. Také svou ošklivostí v pubertě poukazuji na fakt, že to doma není krásné, jak se zdá, ale pěkně hnusné. Mamka chce, ať nechodím oblečená jako trhan, proč se tak krásná holka chce pořád zošklivovat, ptá se mě ona i okolí? Ale já to nechci maskovat, chci ukázat tu zrůdu, co mě denně doma tyranizuje, ale nevím jak, než skrze ničení sebe sama. Bolí mě to, jako by mi tisíce nožů bodalo do srdce a on s nimi ještě s radostí otáčí v ráně a směje se, když brečím. Když budu nažehlená kočička ze žurnálu, tak s tím budu souhlasit, ale to nechci. Mám v sobě i vzdor, bohužel jím umím bodat jen sebe. Nechci dál žít ve světě masek. Tak to zamaskujeme mejkapem, nebo radši ne, ať je vidět, jak hnusná a odporná si každý den připadám. Chce se pochlubit krásnou dcerou, tak to nasrat! To jim nedovolím a bohužel pak ani sobě, sebou se pochlubit. Chci na to ukázat aspoň takhle, protože moc jiných možností nemám.
Mám archetypální sen. Máma mě oblíká na maturitní ples do svatebních bílých šatů. Když tam přijdu, všichni se otáčí, holky jsou v šoku, kluci mě zvou na rande, a mám na sobě všechny ty oči. Podívám se a zjišťuji, že jsou ty šaty průhledné, jdu pod nimi úplně nahá! Studem se chci propadnout, jsem tak zranitelná, cítím se ponížená – mami, cos mi to udělala? Do čeho jsi mě to oblékla? Proč jsi mě nevarovala? Nechránila? Utíkám ponížená do šatny. Přes bílé šaty oblékám roztrhané a špinavé šaty Popelky. V nich je mi dobře.
Symbolika snu jasná. Mám to tak ve vztahu k tělu ale i k úspěchu v životě. Bojím se být krásná a šťastná.
Teď mám novou lásku a chci být pro něj krásná, hodně si mě prohlíží, ale já se v tom necítím ještě úplně v bezpečí. Takže vytahuji staré dobré páky proti zranitelnosti – oblékám si hnusnější podobu, abych nebyla tak zranitelná. Zároveň si ho tím testuji. Budeš mě chtít i jako Popelku? Když ne, tak ti uteču. Nebo budu odvážná a už nebudu utíkat ani mít potřebu se skrývat. Zatím, ale vytvářím bezpečný prostor pro tu stydlivou holku. Chci vám říct naplno a otevřeně (to je můj způsob, jak stud překonavám, plus humor!!!), že jsem si poprvé ve svém intimním životě dovolila bezpečný prostor a být částěcně oblečená, možná vám to připadá vtipné, ale je to přesně to, co potřebuji, abych se v tom cítila dobře.
Dodnes mám kolem sebe pancíř, který postupně uvolňuji. Předtím jsem na své potřeby kašlala a mí partneři taky. To odráželo ten nesprávný vztah k sobě a tělu plného studu. Aniž bych cokoli říkala před prvním milováním (byť o svém studu před ním mluvím otevřeně), ihned vycítil, co má udělat, abych se mohla uvolnit a zazdrojovat. Nabídl mi to sám od sebe. Byla jsem připravená promluvit upřímně o tom, jak to se mnou je, připravena čelit zranitelnosti (strach z odmítnutí, ponížení), ale na co jsem nebyla přípravena vůbec, to byla LÁSKA bez podmínek.
Protože to bylo poprvé v mém životě, kdy mi nějaký muž vyjádřil lásku empatií a poprvé, kdy byly moje potřeby důležitější, než ta jeho mužská, strhat ze mě oblečení a nevnímat mě, nevidět, jaký mám strach.
To mě rozsekalo… jeho láska ve mě vyvolala velkou dávku emocí. Láska tak léčivá a nádherná. Vzpomněla jsem si u toho na svého biologického tátu … ten byl taky psycho, ale něco měl k tomu , na co jsem úplně zapomněla, když mě jako malou holku na dlouho opustil, a pak se občas vracel, a to, že mě taky miloval… pro něj jsem nikdy nebyla ta špatná, ale díval se na mě jako na svatý obrázek. Ten záblesk jsem viděla i u mé nové lásky… tak bezpodmínečnou, že jsem se pro ni rozhodla taky.
Pro lásku bez podmínek pro tu stydlivou (co tak nepůsobila) holku, co je úžasná, i když to nikdy neviděla….
Shumavan
wwww.shumavan.cz
——————
