Jak už jsme si psali v předchozích dílech, pro člověka, který vyrůstal pod taktovkou autoritativní, manipulativní, mocenské, narcistické výchovy, jsou zdravé hranice něco, co je těžké si vytyčit a nastavit. Hranice jsou doménou mužské polarity, nejsou jen o tom, že nám někdo pošramotil slabé ego a my se vůči tomu chceme vymezit v nám již známých strategiích (útok, únik, zamrznutí), ale jsou především o ochraně toho, co je nám příjemné, či nepříjemné, co je v rámci vyjádření a žití sebe sama pro nás důležité, posvátné a v úctě.
Když ovšem léta působí jen jedna velká síla, proti které není ochrany, pak se vnitřní i vnější hranice stávají 
něčím, co se stírá v jeden neohraničený patvar, ve kterém nikdo ani netuší, co právě potřebuje, aby se v tom cítil dobře a v bezpečí. Pro děti je pocit jistoty a bezpečí základní potřebou a její dosycování v dospělosti přináší velkou nejistotu v oblasti vlastní sebehodnoty a sebepřijetí. Dotýká se nejen vztahů, ale také zabezpečení materiálního, velké nejistoty v běžném životě, kdy hledáme ujištění, zda jsme správně, děláme to správně, plus velký strach z chyby, která by byla fatální ve smyslu, přežít a najít místo v tomto světě.
Pokud si najdete mé dřívější články o vnitřní autoritě, dočtete se v nich, že postoj k vnitřní autoritě, která má takovou ochrannou hraniční funkci v našem životě, ovlivňuje postoj k autoritě vnější.
Nejčastěji známe dva extrémní modely postoje k autoritám:
1. VZDOR
2. UCTÍVÁNÍ
Obojí je extrémním pojetím, ale pokud jste pozorně četli mé předchozí články o studu, pak víte, že k jistému vyrovnání dochází až cestou upřímného prožitku obou extrémů. Pokud chci skutečně žít samu sebe, a to pravdivě, bez pouček, naučených frází, bez všech dobře míněných rad a vnějších autorit, dojdu si k tomu v procesu poznávání přes oba extrémy. Mohu zpočátku uctívat autoritu, jako jedinou možnou cestu a pak přejít do vzdoru, kdy nechci uznávat nic a nikoho. A mohu stejně tak na počátku vzdorovat proti všemu, co říká autorita, a pak začnu uctívat nějakého učitele ve skupině, kam budu mít touhu zapadnout a cítit se poprvé jako doma.
Oba extrémy je dobré prožít a ukotvit, a pak pomalu přejít do rovnovážného stavu. K přijetí a uznání. K respektu vůči ostatním s dovolením žít si sama sebe. Ještě o tom budu hovořit v dalším článku, který bude o vyrovnání a kolektivním vyrovnání, které právě probíhá na mnoha úrovních.
Stejné je to s vnitřní autoritou, buď se zaseknete ve vzdorování vůči tomu, co je pro vás dobře, co je pro vás zdravá hranice a zdravé konání a přestože to víte, co je pro vás zdravé, stejně to porušíte, zas a znovu, protože si přeci chcete dělat jenom to, co chcete právě teď. Fáze vzdorování je nutná k tomu, abychom pochopili, co je pro nás zdravé a co už toxické. Přes prožití tohoto extrému si zakusíte vnitřního sabotéra, toho věčně odporujícího rebela, který se bude dál přejídat, když se rozhodl pro zdravější přístup k tělu, toho lenocha, který se vykašle na pohyb, protože se mu prostě teď chce ležet, věčného narušitele všech pravidel s přívlastkem: polibte si, udělám si to podle svého, kašlu na pravidla.
A pak tu máme uctívače, ty, kteří to prostě dělají všechno správně, kteří dodržují pravidla i když už ryjí čumáčkem v zemi, stejně se zvednou a udělají, vyhoví, zavděčí se. Ti, co ví, co je správné, až tak, že to rádi vnucují i ostatním v dobře míněných a zejména nevyžádaných radách. Ale zejména vůči sobě, nikdy nesleví a nikdy neporuší morální kodexy toho, co uctívají. Přes prožití tohoto extrému si zakusíte vnitřního perfekcionistu a kritika, který je už naprosto vyčerpaný z toho věčného dělání správných věcí, ale dělá je přesto dál, protože prostě MUSÍ.
Každý si v životě potřebujeme zažít obojí a můžeme to dělat zcela vědomě, protože víme, že každá nedosycenost plodí další extrém a především odpor k té druhé, opačné cestě.
My si prostě musíme nejdřív vlézt do kůže toho druhého, abychom ho pochopili, uznali a respektovali (rozeberu v dalším článku).
A tak dlouho hledáme v tomto chování svou cestu. To, kdo jsme v tom skutečně my a jak žít sebe a zároveň jak tím nezraňovat své okolí. Jak nežít v sebeobětování a současně jak nežít toho sobce v nás. Jak v tom najít tu cestu a jak se v tom najít, aby to už bylo autentické a pravdivé. Aby to nevycházelo z cizího učení, ale z nás samotných, abychom mohli už konečně plnit to, co jsme sem přišli přinést za dary.
Jenže pokud se stydíme za určité chování, pak nežijeme sami sebe. Pokud posuzujeme a soudíme určité chování druhých, pak také nežijeme sami sebe, ale vynášíme soudy a současně popíráme, že si toto chování buď nedovolíme, nebo ho máme také, jen ho používáme jiným způsobem.
Vnitřní autorita (otec, nebo jinak i Bůh) je tedy nesmírně důležitým prostředkem k nastavování hranic, které jsou zdravé, ale současně respektují hranice druhých lidí.
Smířit se s Bohem a otcem je velmi důležité k vytvoření vnitřní rovnováhy a nastolení moudrosti a zralosti. K tomu musíme mít také v pokoře ženský princip, který přináší poznání, že všechno je cyklické a všechno má svůj správný čas. Nic se nedá urychlit, nejdříve to musí uzrát jako těhotenství, aby se mohl narodit nový život. Nešlo by to bez důraznosti a síly muže, který dává a bez odevzdání a přijetí ženy, která přijímá. Aby mohla pokora být upřímná, aby se člověk mohl upřímně poklonit vůči něčemu, co je větší, než on sám, potřebuje k tomu dozrát. Tedy ani do rovnováhy nemůžeme skočit hned, jenom proto, že víme, že je to tak správné. Nemůžeme odpustit hned, jenom proto, že víme, že by to tak mělo být. K tomu si musíme dozrát a dojít v procesu. A proces je to, co nás zajímá stejně, jako konečný výsledek.
Nás ale učili vždy jen tomu, že výsledek je důležitější, a to je něco, co v novém způsobu nahlížení na nás jako lidstvo, přinášíme jako nové paradigma.
Jak na zdravé nastavení hranic člověka, který se ještě trestá studem, vinou a obětí?
1. Začněte nejdříve ženským principem – POTŘEBY
Abychom mohli zdravě nastavit hranice, musíme nejdříve vědět, co potřebujeme, aby nám v tom bylo dobře. Měli bychom se učit mluvit jazykem potřeb. Tedy například – Partner mluví o tom, co ho trápí a pak utne hovor a my se v tom cítíme opomíjeni a zapomenuti: já bych potřebovala, aby ses mě ptal, jak se v tom cítím, abys na mě nezapomínal, protože i mě bolí, že se s něčím trápíš. Není to jen o tobě (ženský princip chce spolupráci). Mužský si zase všechno potřebuje vyřešit sám (aby si mohl vážit sám sebe a ocenit se).
2. Když víme co potřebujeme v nějaké situaci, která nás rozhodí a umíme mluvit v řeči potřeb, nikoli v řeči JÁ CHCI (jako dítě) a chci to hned. Pak přejdeme k mužskému principu – HRANICI.
Pokud se mě nezeptáš, jak se v tom cítím, pak mi dej alespoň jeden den prostor, abych se s tím srovnala a neusiluj o kontakt. Potřebuji si to ukotvit a najít v tom svůj prostor, zahojit si své staré bolístky a potřeby, pak s tebou budu ráda dál.
Dosaďte si své příklady, řeči potřeb a své hranice, které by vám vyhovovaly. Úskalí bývá v tom, že člověk s toxickým studem považuje své potřeby za nedůležité, nebo je zvyklý na to, že nebyly vyslyšeny, viděny a byly zapomenuty. Musí se tedy znovu naučit důvěřovat a pomalu uvolňovat svou zranitelnou část, která si o potřeby vůbec řekne a projeví je. Stud je zrádný v tom, že je velmi bolestivé něco vůbec chtít, něco prožívat a projevit to, dát najevo i například v sexualitě, že se nám něco líbí (stud) i když by nemělo, dát najevo, že tu vůbec jsem a potřebuji mít své slovo a nebo také zranitelnost v tom, že nefunguji samostatně a nejsem vždy připraven(a) vše ustát a vydržet (posunuté hranice).
A pak je tu vztah k vnitřní autoritě, kdy padáme do starých vzorců, kdy buď vzdorujeme novému, nebo uctíváme to staré. Dovolte si v tomto procesu chybovat, nebýt dokonalí, nemít všechno hned vyřešené a zpracované. Dovolte si poznávat nově, co potřebujete, co chcete, samozřejmě tak, abyste tím neubližovali ostatním. A když se to stane, máme tu krásný prostředek, kterému se říká OMLUVA. Ta nic nestojí. Snad jen uklonění se všemu projevenému a všem formám učení.
Ale o tom až v dalším článku….
Veronika
www.shumavan.cz
