UČITEL A REBEL

Možná bych mohla začít trochu pohádkově, žily byly dvě rozdílné kolektivní linie, zdánlivě nespojitelné protiklady, které nemohou tvořit jedna bez druhé, a které se potřebují vzájemně doplnit a vyrovnat tak, aby spolu mohli vytvořit nový svět – nové paradigma a s láskou a úctou propustit svět starý.

Cíl je společný. Vše staré, přežité a nevyhovující, musí padnout.

Jenže každá z těchto kolektivních linií razí svou cestu a má svou pravdu, projevuje se odlišně, má jinou polaritu, své specifické způsoby, jak dojít k jednomu cíli, což jim, jako všechno zde, co má obě strany jedné mince, vzájemně pomáhá, ale současně jim také vzájemnou spolupráci znesnadňuje.

Jednu z těch linií ovlivňuje tradice a uctívání jediného Boha. Jsou to UČITELÉ, kteří ctí autoritu a řád. Zachovávají ho v respektu k morálním pravidlům a společensky platným hodnotám. Jsou nositeli spolupracujícího společenství, ve které naslouchají té nejvyšší autoritě, která je pro ně zákon. Jsou si vědomi toho, že dodržovat určité principy, sebou nese udržení základních morálních hodnot člověka – rodiny, společenství, a dodržování hranic.

Druhou linii ovlivňuje individuální vnímání světa, nic pro ně není důležitější, než svoboda projevu, uctívají svou cestu a cesty ostatních, respektují mnoho Bohů, ale zdráhají se uvěřit v toho jediného. Jsou to REBELOVÉ. Zpochybňují tradiční náhledy a bourají vyšlapané cestičky tradice. Nabourávají poklidné toky fungujícího společenství, aby z něj vytáhli na světlo cokoli, co není žito v pravdivosti a celistvosti. Jsou velmi dobře spojeni se Zemí a s její dualitou, nebojí se ani jedné strany mince. Jsou to nomádi, kteří si razí svou cestu a netvoří společenství.

A pak jsou tu ti, kteří udržují rovnováhu. Ti jsou v každém společenství ti nejméně oblíbení, ti, kteří bourají učitele i rebely a vytahují z nich jejich extrémismus. Určitě jste se s nimi už setkali, například ve skupině tradičních zpochybňují slova učitele a pokud jsou zase s rebely, tak zpochybňují jejich svéráznou cestu, aby nastolili rovnovážné pojetí světa. Oni sami se pohybují v obou liniích a mají tu své místo, i když často nevědí, co je jejich úkolem a proč jsou vždy za ty špatné, co na sebe dobrovolně berou tu věčně nespokojenou roli, která nastavuje rovnováhu.

Každý učitel potřebuje rebela i držitele rovnováhy a každý rebel potřebuje učitele i držitele rovnováhy. Protože každá z těch linií má své přednosti, ale i svá přesvědčení, které nový svět bourá a která musí padnout.

Každý totiž žije ve své sociální bublině. V té bublině, kde jsou nám podobní lidé, kteří nás vždy utvrdí v tom, že JSME SPRÁVNĚ. Teprve ve chvíli, kdy vystrčíme nos z naší bubliny a naší skupiny, která nás utvrzuje v naší správnosti a pravdě a sejdeme se s druhou skupinou, tak najednou vidíme, skrze tyto lidi, kteří nám ukazují, že nejsme úplně správně a máme svá kolektivní přesvědčení, která musí padnout, abychom společně vytvořili nový svět a nové paradigma, že někde MUSÍME USTOUPIT A NĚKDE NAOPAK POUŽÍT SVOU SÍLU A RAZANCI. Mezi svými jsme akorát, když vyjdeme z bubliny, ve které se utvrzujeme ve správnosti, tam zažijeme často ten náraz dvou linií a světů. Tradičního a netradičního. Ale právě v tomto bodě, který nás učí, že něco našeho, co jsme pokládali za pravdu, musí padnout, abychom vytvořili něco lepšího a společného pro obě linie, je ta nejvyšší možná rovnováha a spolupráce, která tvoří něco zásadního, co tu potřebujeme žít.

AROGANCE je společná pro obě skupiny, i pro ty rovnovážné. Patří to k našemu narcistickému vývojovému období, kterým si musí projít každé dítě.

UČITELÉ jsou arogantní tím, že jsou přesvědčeni o tom, co je dobré a co je špatné. Předkládají to jako patent na morální kodex všeho lidstva a neuznávají jiné cesty. Černé ovce, které jim bourají jejich vidění světa a uvádí společenství do rovnováhy, neuznávají.

REBELOVÉ jsou arogantní tím, že neuznávají autority a dělají si jen to, co chtějí. Myslí si, že jejich dělám si to po svém, po nikom nic nechci, je víc, než uznání autority a dělání další ovce ve stádu společenství, nejsou ochotni spolupracovat a uznat, že dělání si to po svém, může být demotivující pro spolupráci celku.

Vzájemné provokování a držení svých stanovisek ovšem nepřináší plus ani pro jednu stranu. Každý potřebujeme svého zpochybňovače, protože jinak bychom měli pocit, že nad nás už není. A to bolí. Proto je pro učitele tolik důležité, aby začali respektovat a ctít ostatní cesty a pro rebely je zas důležité, aby začali respektovat autority.

Každý z nich jedná v poli SÍLY. Aby mohla přijít rovnováha, jsou potřeba oba extrémy a díky nim poznávat vlastní sílu.

SÍLU, KDY JE POTŘEBA USTOUPIT A KDY JE ZASE POTŘEBA VÍC PRONIKAT. To je ostatně i úkolem obou polarit – mužské (pronikající) a ženské (oddávající se).

Spolupráce nemůže nastat nikdy pokud jsme uzavřeni v jedné skupině, kde si všichni přitakávají, jak to dělají skvěle, v tom je nebezpečí všeho vznikajícího společenství, kam když pronikne provokatér a zpochybnitel správnosti, dějí se boje. Jenže ani jedna skupina nestojí vždy jen správně a vždy jen špatně. Každá skupina i individualista potřebuje zpětnou vazbu jiného společenství, aby zpochybnil svá stará přesvědčení a tvořil nová.

A tak potřebujeme uznat autoritu a nebýt moc na sílu, ale ani není třeba ustupovat pokaždé do druhého extrému. Rovnováha může přijít teprve tehdy, když není odpor, který zpochybňuje jiné cesty a když není odpor k tomu, že je tu něco, co je větší, než jsem já.

A to samozřejmě včetně toxického rodiče, narcisty, manipulátora…. kdy nás jeho autorita, moc a nátlak zraňovali. Kdy jsme museli přežít s určitou strategií, kterou používáme dodnes.

Autority předkládají své učení, ale my nechceme naučené fráze, opakované poučky, citáty, my chceme žitou zkušenost. Potřebujeme pravdivost vůči procesu. Jak jste k tomu došli? Jak jste došli k rovnováze, přes jakou hlubinu, držkopád, pochopení a uznání. Potřebujeme upřímnost a nikoli – buďte v rovnováze. Nikdy jsme neviděli skutečného člověka, který je 24/7 ve svém středu 🤔Potřebujeme vidět skutečného člověka, který na té cestě chyboval, byl arogantní, stejně jako se obětoval, byl sobecký, byl bezpodmínečný, byl odmítaný a odmítající… prostě šel tou cestou nějakým způsobem a pak dospěl ke své zralosti. A když se ho něco dotýká, pravdivě to přizná, řekne, že ho to chytilo za srdce, nebo za ego, nebo za nějakou jeho dřívější pošahanou pravdu a přesvědčení a uzná to naplno. Neřekne – ty tu nejsi správně, ty děláš tohle a nebo je to tvůj problém… kdepak… my chceme skutečného člověka, který řekne, já mám problém, ty máš problém, pojďme to uznat a pojďme se na to pravdivě a s láskou a respektem ke všem živým bytostem, podívat.

Jenže na to si musíme nejdřív vytáhnout hlavu ze zadku, vylézt ze své všepotvrzující bubliny a nechat své ego zpochybnit, proprat a dojít ke vzájemné spolupráci spolu s uznáním – oba si ještě chceme držet to svoje a nechceme se toho pustit. Jak se toho pustíme ve vzájemné spolupráci?
A to nám ještě kolektivně chvíli potrvá. Protože stále ještě neuznáváme mužský pronikající a tvrdý přístup – je to na nás MOC. A stejně tak neuznáváme jemnost a oddávající se energii – i to je na nás MOC zranitelné. Ale jedině tam se to všechno propojí a setká.

Žít sama sebe a respektovat ostatní je totiž výzva nad výzvy… ale jde to…. jen musím vědět, kdy je vhodné proniknout a kdy zas ustoupit, kdy jít do síly a kdy zase do jemnosti…. Pro začátek postačí uznat, že je to větší, než jsme my… celé to kolektivní a rodové, k čemu se už nechceme vracet, ale co musíme nejdříve uznat a POKLONIT SE TOMU.

Jednou mi jeden učitel v tradičním společenství, ze kterého jsem byla později vyloučena jako provokatér a oprávněně, protože jsem tehdy neuznávala žádné autority a to nebylo správně, to bylo arogantní až na půdu, řekl mé největší životní téma: JSEM SVÁ A VŽDYCKY BUDU, ALE ABY TO NEUBLIŽOVALO OSTATNÍM. Nutno podotknout, že on jel ve svém extrému učitele a tak potřeboval i mě, a já jeho. Dlouho jsem mu nerozuměla, ale ve chvíli, kdy mi došlo, že i být svá a porušovat pravidla, může být velmi arogantní postoj, který není v rovnováze, ale v mém rebelujícím extrému, kterým jsem trestala i sebe i svého narcistu jako autoritu, jsem pochopila i svého narcistního rodiče…

Nikdy jsem totiž neuznala jeho autoritu. Malý rebel, který se na něj díval skrz prsty, v duchu měl obrázky prdele, fakáčů a kosočtverců, byl na něj zkrátka moc. O co větší bylo moje neuznání jeho autority, o to víc mi musel srážet hřebínek a ponižovat mě, protože v tomhle boji o přežití, potřeboval ještě neprohrát a já taky. Určitě by na zkrocení mého ohnivého živlu nebylo lepšího učitele, než jeho. Jsem zkrátka někdy moc. Ohnivá, temperamentní a svá. Rebel, který dneska už sklopil ocas a umí přijít s omluvou. A omlouvám se často, protože často když žiju sama sebe, je to ještě moc a moc pronikám do prostoru a tnu do živého, vytáhnu to z hlubin zapomnění, což je zároveň mé životní poslání, ale současně to může být celé jemnější a s plným respektem například k pomalejšímu tempu ostatních lidí. Nadčasovost je můj dar, ale současně musím vnímat dobře, zda jsou na to už připraveni, nebo je to moc. Většinou se pak omlouváme oba. Každý přinášíme dar ale i jsme v něčem moc… každý jiným způsobem.

A takto jsem se sklonila i před mým narcistou.
Uznala jsem ho jako učitele a autoritu, ale upřímně! Bez falše a pro nějakou poučku, to by nefungovalo.
Odpustila jsem sobě, že jsem byla svá a ubližovala jsem mu tím. Nevěděl jak na mě a tak používal nevědomě své metody.
Můj toxický stud mě naučil jednu důležitou věc:
DRŽEL MĚ ZPÁTKY, NEDOVOLIL MI BÝT MOC, A MOC TO ROZJET V PLNÉ OHNIVOSTI MÉHO POTENCIÁLU SÍLY.
To, že mě zdržel a nenechal projevit vše naplno, tím zabránil i mnoha možným ublížením, kdybych se nedržela zpátky a neustoupila díky němu do pozadí.
Poklonila jsem se všem živým bytostem a všem cestám i té tradiční. Přestala jsem porušovat pravidla, alespoň tedy do té míry, že se s respektem k učitelům, zeptám, zda ta pravidla smím porušit 🙂 a pak s jejich svolením si to zase udělám po svém, ale tak nějak v míru a lásce a rovnováze a víte jak…

prostě jsem svá a vždycky budu… ale už tím nemusím ubližovat ostatním 🙂

S láskou a respektem k vám všem, co toxický stud zajímal… a možná to není konečná… teď se zaměřím na vaše další dotazy k tomu, co v sérii nezaznělo a vás by to i tak zajímalo.

Miluj proces, miluj sebe v procesu

Veronika