Ten film se jmenuje Prázdniny a začíná tím, že hlavní hrdinka (Iris) vypráví, jak nám láska umí kompletně převrátit život vzhůru nohama. Jak někoho nabijí a zaplaví mu život barvami.
Někomu jinému zase pomalu mizí a on chřadne. A někdo se uzavře do smutku, protože pro něho už je nenávratně ztracená. No a pak je tady jeden zvláštní druh lásky, ve které je Iris opravdový mistr: láska neopětovaná.
Je zamilovaná do pitomce, který si s ní pohrává, bere ji jako samozřejmost a dělá si co chce. Iris všechno chápe a toleruje. Vždycky tady pro něho je. Je vděčná za každou společnou chvilku. Ale každé Vánoce bez něho jsou peklo, každé narozeniny jsou peklo. Pořád čeká, že se to nějak změní. Doufá. Vrcholem všeho je, že jí Pitoma tak trošku zapomene říct, že se zrovna zasnoubil s jinou. Když se to Iris dozví je nešťastná, doma na ni všechno padá, a tak narychlo odletí na vánoční svátky z Londýna (kde Pitoma žije) do Los Angeles (které je hodně daleko od Pitomy). V Los Angeles se náhodou seznámí s jedním velmi starým pánem, ze kterého se vyklube slavný hollywoodský scénárista (Arthur). Začnou se přátelit a vyrazí spolu na večeři.
Arthur: víš, o čem celý večer přemýšlím?
Iris: ne
Arthur: proč tak krásná žena jako ty, odjede na Vánoce do cizího města a sedí na večeři se starým pavoukem jako jsem já?
Iris: no… pokouším se zapomenout na chlápka, kterého miluju, ale který se právě zasnoubil s jinou, a tak nějak mi to zapomněl říct
Arthur: to teda musí být debil
Iris: jo, je to velký debil… ale jak to víš?
Arthur: protože tě nechal odejít
Chvilku pauza a pak Arthur pokračuje.
Víš, ve filmu máme vždycky dvě hlavní postavy, První dámu a Nejlepší kamarádku. Iris, ty jsi evidentně První dáma, ale z nějakého důvodu se chováš jako Nejlepší kamarádka. Iris to překvapí: …máš naprostou pravdu! Měla bych být První dáma aspoň sama pro sebe a ve svém vlastním životě prokristapána! Chodím tři roky k terapeutce a nikdy mi to nevysvětlila tak jednoduše jako ty. Děkuju. To bylo brilantní.
Brutální, ale brilantní.
Necháme Iris dál večeřet s Arthurem a z Los Angeles se přeneseme na seminář do Třebíče. Je pátek večer a Luděk popisuje, jak ho v autě na parkovišti sejmula mozková mrtvice. Jaký to byl pro něho šok, jak se mu během vteřiny totálně všechno zhroutilo a jak se strašně bál, co s ním bude. Nejprve sanitka, pak dlouhé dny v nemocnici a pak první pomalé krůčky. Nekonečné cvičení a zase nekonečné cvičení. Nejhorší bylo, že absolutně nevěděl, jak to s ním bude dál.
Ptám se: a jak jsi to zvládnul?
Nezaváhal ani vteřinu: díky Hance, kdybych neměl ženu, nevyhrabal bych se z toho, to ona mě zachránila, byla u mě, byla trpělivá, bez ní bych to nedal. Někdy to vypadá, že to valím na plné pecky, že se mi daří, že to dávám, ale já vím, že bez mojí ženy bych byl poloviční.
A pak se stalo něco zvláštního.
Vedle Luďka seděl Zdenda a jenom řekl: připojuju se.
A pak David: připojuju se.
A pak Petr: připojuju se.
V místnosti je najednou zvláštní ticho. Na seminář o rodině přijeli tři chlapi a všichni teď vyložili karty na stůl a na rovinu přiznali, jak to u nich v životě je: kdyby nebylo mojí ženy, dokázal bych sotva půlku věcí.
Protože ona je můj Nejlepší kamarád.
Snažil jsem se jim říct, že jestli v životě existuje nějaké privilegium, tak je to právě tohle: když se ženou vytvoříme Pevný pár, když jsme jeden pro druhého Nejlepší kamarád. Ale že je moc důležité, aby se muž ke své ženě nechoval jako k Nejlepší kamarádce, ale jako k První dámě. O to víc, že se ženy mají tendenci v rodině jako Nejlepší kamarádky opravdu chovat.
Nevíš, kde mám klíče?
Vím.
Ty máš dárek pro babi?
Mám.
Ty jsi fakt stihla uvařit hříbkovou omáčku?
Stihla.
Ty už jsi uspala malou?
Uspala.
Mám si o tom s bráchou promluvit?
Já bych to nedělala. Ještě to chvilku nechej tak, jak to je.
Ví. Chápe.
Je všude, kde je potřeba.
A je tam o krok napřed.
Předvídá, aby se nestal průser.
A když se stane, trpělivě líže rány.
Prostě Nejlepší kamarádka.
Někteří z nás si ale Nejlepší kamarádku mohou začít plést se Služkou. Protože každodenní stereotyp je sviňa. A taky moje vlastní pohodlnost je sviňa. Takže se snadno může stát, že si časem prostě zvyknu. Že jsou věci vždycky v pořádku. A že se to všechno vlastně zařídí a stane tak nějak samo. Tak nestane. A nezařídí. Proto je důležité, abych vždycky pamatoval na to, že v naší rodině je moje žena především První dámou. Až teprve potom Nejlepší kamarádkou.
Aby pro mě byla hlavně Královnou.
Existuje takový hezký slovní obrat, který vymysleli herci: Královna se nehraje, Královnu vám hrají ostatní. Takže když přicházíte na jeviště, všichni se automaticky postaví. Hrají vám Královnu. A vy Jí díky tomu můžete být.
V rodině hraje Královnu své ženě muž.
Muž je také ten, kdo v Páru začíná s Respektem.
Za to ho pak respektuje celá rodina.
Ale to není všechno.
Muž doslova sytí ženu svojí energií a jistotou, aby pak ona mohla sytit energií a jistotou jejich děti. Je to tak strašně důležitá věc, že dokonce můžeme říct, že pro dítě má větší váhu to, jaká je pohoda mezi mámou a tátou, než jaká je pohoda mezi tátou a dětmi.
JINÝMI SLOVY JAKOU OKAMŽIKY, KDY JE MUŽ DŮLEŽITĚJŠÍ JAKO PARTNER ŽENY NEŽ JAKO TÁTA DĚTÍ.
A můžeme to dokonce vystavět ještě dál.
Když dítě zažívá Respekt táty k mámě, je to pro něho zdroj pocitu bezpečí.
Když táta Respektuje mámu, je to pro dítě zpráva, že je svět v pořádku.
A taky když táta učí děti Respektu k jejich mámě, svět je v pořádku.
A hotovo.
A pak je tu ještě jedna důležitá věc.
Hodně, hodně důležitá.
Tím, jak se táta chová ke své ženě, nepřímo posiluje Sebeúctu jejich dcery. Jde o tzv. diváckou vazbu. Jednoduše řečeno, když se ke své ženě budu chovat jako ke Královně a naše dcera to vidí, její Sebeúcta bude stoupat nahoru. A dříve nebo později přirozeně pochopí, že je Budoucí Královna. A že právě a jenom ta královská pozice je místem, které ji v budoucích vztazích bude pařit. Ne podřízenost. Ne nadřazenost. Ne hloupé hry nebo slepá oddanost. Nic takového.
Vlastně se tím učí, kam až nechá zajít muže, které jednou v životě potká.
Co si nechá nebo nenechá líbit.
A když to je dobře, postupně se jí Sebeúcta propíše do každé buňky těla.
Tím vším se snažím se říct, že kdyby hlavní hrdinka z filmu Prázdniny zažila tátu, který by se ke své ženě choval jako ke Královně, žádný debil by si s ní později v životě nemohl pohrávat.
Protože by byla Královna.
A s tou se nezahrává.
Debilové u Královny prostě nemají nárok.
Tak.
Pánové, přeju vám, aby vaše ženy byly vašimi Nejlepšími kamarádkami.
Ale abyste se k nim nezapomínali chovat jako ke Královnám.
Aby se vám vánoční čas neproměnil jenom ve sled událostí: uvařeno, uklizeno, napečeno, zabaleno.
Jde o víc.
Jde o První dámu vašeho života.
A vám milé dámy přeju… však vy víte… jste přece o krok napřed… takže je to jednoduché jako facka:
BÝT VE SVÉM ŽIVOTĚ SAMA SOBĚ PRVNÍ DÁMOU!
zdraví vás
Marek Herman
zdroj: Najděte si svého marťana
