Pozoruji vděčně tu část, která si kdysi dávno zakázala, aby jí někdo chyběl… aby jí chyběl kontakt s člověkem, aby prožívala smutek – tedy emoci, která naše osobnostní části upozorňuje na to, že něco, nebo někdo chybí… Vědomí nic nechybí, jen využívá své léčivé síly, aby tuto část objalo ve svojí bezpodmínečnosti a lásce.
To, že známe okamžik zákazu – už mi nikdy nikdo nebude chybět, tedy příčinu – když táta odešel… někdo blízký… něco blízkého odešlo…., je sice dobré uvědomění, ale není to ještě konečná v procesu. Příčiny odpovídají na otázku PROČ? ale mohou být zrádné v tom, že začneme tuto otázku používat neustále v každodenním životě a za vším hledat: proč? proč se mi to stalo, proč to tak je, proč to přišlo? co mi to má říct?…. Otázka PROČ je cestou bludného kruhu.
Jde s ní ruku v ruce otázka JAK? Hledání návodu, jak se něčeho zbavit, jak to necítit, jak to nemít, jak to nevnímat, jak se tomu vyhnout, jak to jednoduše nepřijmout, či nevykonat? Otázka JAK je cestou bludného kruhu. Rozehrává stejnou spirálu hledání cest. Většinou hledání cesty, jak se vyhnout přijetí, prožitku a dalšímu významnému kroku – vykročit, i když není známo JAK a KAM vlastně… to je ta známá přímá cesta do srdce, kdy nevíš jak, ani kam… ale přesto JDEŠ. Něco se díky tomu uvolní a cesta se ti otevře sama. Neotevře se však, pokud budeš stále váhat a hledat JAK.
Jakmile je odhalena ta část, která se ještě potřebuje vyživit láskou a přijetím, přináší hluboko uložený smutek spojený se zákazem smutnit, truchlit…. víme, nebo nevíme, kdy došlo k zákazu (není třeba zkoumat, KDY není to podstatné), emoce se začnou vyplavovat z těla, všechno zmrzlé, začne tát, mělo by spolu s ní přijít také uvědomění dalšího kroku a tou je zvědomění INTERPRETACE.
Že si tato zraněná část interpretovala sama (bez ohledu na to, co se stalo a kdo byl takzvaným PACHATELEM A KDO OBĚTÍ) realitu tak, aby PŘEŽILA. Interpretace toho, co se reálně stalo (reality) je u každého z nás jiná. V takovou chvíli nemusel přijít jen zákaz – už nikdy mi nikdo nebude chybět – vzdor, ale mohlo v dané chvíli vzniknout – budu za tátou truchlit celý život (nevědomě budu pořád smutným člověkem), nebo nikdo mi ho nemůže nahradit (nevědomě ať přijde do mého života jakýkoli muž, vždycky bude jen převozníkem, protože toho, kdo mi chybí stejně nenahradí), nebo něco jsem udělala špatně, že odešel (nevědomě sebedestrukce a pocity viny za vším co udělám, řeknu…), nebo tam také mohlo přijít – táta odešel a tečka 
🙂 – vědomě nehledat viníka, ani oběť, neinterpretovat realitu z vlastního osobního úhlu pohledu.
Interpretace, naše vlastní, nám vytváří v životě největší neplechu. Interpretujeme na základě křivd, emocí, hledáním toho, kdo je pachatel, nebo obviňováním sebe sama.
Teprve tento VĚDOMÝ krok, kdy přijmeme plnou zodpovědnost za interpretaci, kterou jsme do příběhu vložili my sami, a zodpovědnost za to, co jsme si tím sami způsobili a čím jsme se od té doby sami nevědomě zraňovali – teprve tehdy končí HRA NA PACHATELE A OBĚŤ a přichází osvobození. Věty najednou přestanou být rozvinuté, složité a budou velmi jednoduché. Odešel, tečka. Další rozvíjení příběhu a interpretace, další zákazy, destrukce – vznikly už jen v nás, nikdo jiný nám to do hlavy nevtloukal. Nikdo nám taktéž nezakazoval netruchlit, ale protože to bylo příliš bolestné, stáhli jsme to do těla, uložili, zmrazili a žili s tím dál už s maskou a štítem, který nás chránil.
Dalším krokem je tuto bolest vědomě vypustit z těla…
V tu chvíli ale zapomeňte na identifikaci s tou částí, která byla zraněna. Nejste to vy. Buďte jen vědomím, které tuto část objímá, přijímá a neklade jí, ani nikomu dalšímu nic za vinu. Prostě s ní jen JE a přijímá jí bezdpomínečně. Tento vědomý postoj, toto rozdělení, je v léčení naprosto zásadní. Plná zodpovědnost za prožívání, cítění této části a současně už žádná hra na pachatele a viníky. Jen čisté přijetí.
Po uvolnění, následuje VĚDOMÝ KROK. Je to krok, který den za dnem, začne překračovat staré vzorce. V tomto případě, už nikdy mi nikdo nebude chybět. Co udělám?
DOVOLÍM SI TO.
Vděčná za každý okamžik, kdy odjede můj milovaný muž a kdy po mnoha letech zamrznutí, prožívá tato má dávná část pocit, že mi chybí. Je to nádherné. Je v tom velká vědomá vděčnost, za to, že to mohu prožívat, cítit, že si může tato část dovolit své truchlení. Můžu si s tím trochu hrát a jít s tím napříč interpretacemi s tátou, partnery, přáteli… Mohu to žít, mohu si to vytruchlit dosyta, mohu u toho tančit a pohybem to vytřást z těla, mohu zpívat…
Je nádherné, že té části chybí.
Je nádherné vědomí, že to NEJSEM JÁ.
Je nádherné vnímat, kdože tu část léčí – je to mé vědomí, to, kým jsem doopravdy.
Vnímám, jak je vědomí silné a léčivé, jak této části dovoluje všechno prožívat, plně jí přijímá a miluje.
A tato část si může dovolit překročit všechny své vzorce, může to vyjádřit větou… chybíš mi.
Může to vyjádřit tak, že si dovolí projevit lásku – všem.
Může to vyjádřit tím, že si dovolí slzy a zranitelnost.
Může to žít a přitom se s tím neidentifikovat.
Zkuste to…
Jsem v tom s vámi.
Podporuji to, vnímám to, léčím to.
Všem skrytým částem dovoluji odložit štít, dovolit si neinterpretovat, dovolit si odložit masku sebedůležitosti a sebelítosti. Dovolit si projevit vše, co je skryto. Ne není to stinné, je to jen skryté. Není to špatné, jen skryté.
Je v tom svoboda.
Dovol si jí, spolu se mnou.
Shumavan