Pamatujete si ještě, když vám bylo nějakých pět let a hráli jste si na hřišti s dětmi? Děti vám něco provedly. Nějak vám ublížily. Nafoukli jste se a posadili na lavičku. Seděli jste tam a říkali si: „Jak mi to mohli udělat? Proč jsou takoví?“
Po nějaké chvíli děti přiběhly za vámi. Už si to všechno uvědomily a řekly si, že bez vás to není ono, takže teď vás zase zvou, ať si jdete taky hrát. V duchu jste se radovali, ale pusu jste neotevřeli. Byly na vás zlé, byly nespravedlivé, tak co. Nemohli jste jim hned jen tak odpustit. Zůstali jste sedět na lavičce.
Děti chvíli postály, pochechtávaly se, pak pokrčily rameny a běžely si hrát dál. Křičely a skákaly, padaly a ksichtily se. Ale vy jste si řekli ať, je to všechno hloupost, je vám dobře i samotným. A začali jste na písku dělat bábovičky. Šlo vám to moc pěkně, krásně se ty bábovičky vyklápěly, měli jste z nich radost. Ale stejně jste po očku sledovali ostatní děti, jen tak nenápadně. A říkali jste si kdyby tak pro vás přišly ještě jednou… Ale děti už nepřišly.
A to vás doopravdy rozzlobilo. Proč je všechno takové, proč je celý svět zlý a proti vám, když vy jste tak hodní?! Jak člověk může být veselý, když svět je takový ošklivý a je v něm tolik nespravedlnosti? Ráno vás maminka nutí rychle si navléci kalhotky, učitelce ve školce se nelíbil váš obrázek kočky a Ježíšek vám přinesl čepici a rukavice, ačkoli jste si mu napsali o vláček a koleje… A ve zlosti jste rozdupali všechny bábovky.
Je velmi snadné přestat mít rád celý svět. Není k tomu třeba vůbec žádného úsilí. Stačí párkrát zakopnout, zmýlit se, nešťastně se zamilovat, pohádat se s kamarádem. A rozhodnout se, že tohle všechno nám svět dělá naschvál, aby nás trápil. Že nám toho spoustu dluží, ale ze škodolibosti nám to nechce dopřát. A začít zamyšleným hlasem filosofa hlásat, že jsme všechno pochopili… Život nic neznamená. Je to jen pár okamžiků mezi zrozením a smrtí. Kdo čeká radost a štěstí, je hlupák. Nic nechápe. Svět je místem zloby a panuje v něm naprostá nespravedlnost. Jsme tu proto, abychom trpěli a na konci života řekli: „Pohlédněte na mé jizvy. Byl jsem velmi nešťastný. Teď se dočkám něčeho lepšího“.
Osobně o našem světě zas tak moc nevím. O jeho hloubce a smyslu bytí. Někdo se domnívá, že všechno kolem nás je hologram, jiný pokládá svět a všechno na něm za experiment mimozemské civilizace. Nevím. Vím jenom, že jiný svět k dispozici nemám. A to je dobře, protože tenhle se mi líbí. Víte, v čem je jeho hlavní plus? Že výběr je na nás. Vždycky je na nás.. Jako tenkrát v dětství, s těmi bábovičkami.
Buď zůstaneme stranou jako ten, komu bylo ublíženo, nebo se hopsavě rozběhneme s dětmi a budeme si s nimi hrát. Skákat, padat a ksichtit se.
Žít.
O.Demidyuk
