Dívám se ze všech perspektiv vnímání, abych přinesla vhledy k užitku celku, pokud je přinést mám.
Dnes se mi ukázala širší perspektiva stínové oblasti, kterou máme jako lidstvo kolektivně tak potlačenou a skrytou, že se tlačí do popředí skrze světové dění. A není to z hlediska historie lidstva žádným převratným objevem, když napíšu, že je to PÝCHA, která má dost rafinované cestičky, jak se skrýt v našich srdcích, aby nás odklonila od pokory, což je ono ponížení, které vede životním držkopádem znovu k povýšení ducha tím, že nám znovu navrací reálný pohled na sebe sama a na naši skutečnou hodnotu v tomto světě. Bez přeceňování (pýcha) a bez podceňování (méněcennost).
Všechny konflikty jsou odrazem pýchy. Sebestřednosti tak velké, že vůdci zbavují síly ty, na něž útočí a další vůdci se nepodřídí zájmu celku směrem k dohodě, která by konfliktu zabránila, neboť jejich zájem neschopný se snížit do úrovně pohledu druhé strany, je pro ně prioritou. Tohle je tvorba pýchy. Když má vůdce pokoru, tak naopak zmocňuje všechny kolem sebe, neboť ví, že jeho služba lidem přidává i jemu na hodnotě. Jeho hodnota není přeceňovaná, ale ani ponížená. Jenže světu bytostně právě pokora chybí. Mnoho lidí ji má za pasivní akt podřízenosti, při které si vše necháme líbit a plazíme se pod někým, či za někým, jako bezduché loutky. Tak to ale není, pokora je ve skutečnosti jen srdce očištěné od pýchy, která přeceňuje hodnotu člověka natolik, že se stává sebestředným a jednajícím jen ve svém neurotickém zájmu. Lidstvu bude ještě dlouho trvat, než pochopí, že to co dělá ostatním, dělá i sobě, to je zatím úroveň vědomí, o které mohou slyšet a stejně neuslyší, vidět přímo před sebou, a stejně neuvidí, jak už se psalo i v písmu.Tohle všechno se opakuje v cyklech a nikdo neví, kdy tomu bude konec, natož jestli tomu konec být má, to už je větší, než jsme my a ví to jen vyšší plán. To hlavní, co bych dnes ráda k pýše zvědomila, je stín duchovní pýchy. Ta je ještě skrytější a rafinovanější, než forma grandiózní psychopatie, kterou máme ve vedení. Ale její podíl tvorby na tom všem, co je teď a tady, se mi ukázal velmi zřetelně a také v masivním měřítku. Tady je ten bod, který spojuje úplně všechny v jednotném stínu pýchy. Ta nebetyčná sebestřednost, ve které se střílí duchovními pravdami, rabování hojnosti, vykrádání tvorby, přiživení se na utrpení, souzení a ukazování prstem na ty druhé egoisty, všechny ty snahy konat dobro a přitom napáchat ještě větší škody. A dělají to úplně všichni, a jestli to nedělají teď, dělali to dřív – já rozhodně! než jsem prošla velkými pády z výšin zpátky na tvrdou zem a nenaučila se být pokornější ke všemu a nevstupovat tam, kde nejsem zvána, jenom proto, že vidím, že slyším, že vnímám. Teprve pak jsem se hluboce uklonila, omluvila, odpustila si a upřímně pochopila, že nevím vůbec nic a že i to, co vidím, je jen prach a částečka v geniálním posvátném kole života, jehož rozměry nikdy myslí nezměřím a srdcem nepoberu. Všichni, kteří jakkoli ukazují prstem na ty druhé, mají srdce obalené duchovní pýchou a jedou v tomto stínu, ať už vědomě, nebo nevědomě.
Máme-li teď tvořit (kromě akce, která je na každém z nás a vy sami musíte vědět, co máte dělat, nebo nedělat) ze srdce, pojďme si zvědomit náš podíl pýchy a sestoupit k tomuto stínu, abychom ještě lépe pochopili jednání vládců, kteří se svou pýchou ani netají.
Sestupte tam s plným přijetím, odpuštěním sobě, bez výčitek, jen s pokorou. Pokora znamená přijmout vše kým jsme, i kým nejsme, v prostoru, který už nikoho nepřeceňuje, ale ani nepodceňuje. Vidí reálnou hodnotu naší účasti v tomto světě. Naše hodnota je vysoká, ale nesmí rabovat tuto Zemi, ani ostatní bytosti. Naše hodnota je božská, ale není na úrovni Boha, toho, co je větší, než jsme my. Odporovat tomu je stejně zbytečné, jako všechny konflikty, ty ale jsou a taky budou, dokud se budeme rozdělovat v sobě a stavět jeden nad druhého ve vnitřním konfliktu. Pohostinnost, solidárnost, podpora, stejně jako ochrana rodiny a toho, co je pro nás posvátné, je velmi důležitou akcí směrem venku. Vše se dá skloubit a nic není v protikladu, pamatujte na to ve chvílích, kdy budete hledat souladný pocit a středovou cestu bez kompromisů.
Shumavan-ka
A přidávám ještě Jeffa Fostera a jeho CESTU POKORY…. (co si budeme povídat, nachlup stejnou, jako byla ta má a asi i vaše)
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Oh, ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty. Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach. Někdy bez varování. Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu. A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?) Oh, ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté. Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části. Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti – v sobě i ve světě. Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali. Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne. Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty, a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku. Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili. Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali. A přesto – celou tu dobu – se hojíme, uzdravujeme. Ano. Uzdravujeme. Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme napodmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati. Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné. Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali. Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí. (To jsou jen sny vystrašených dětí.) Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů. Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti. Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní. Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni. Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění. Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat. Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál. Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál. Popravdě – nikdy jsi tuto cestu neopustil. Protože cesta nikdy neopustila… tebe. Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím. Tak začni znovu, příteli. Začni znovu. A jdi dál.
~ Jeff Foster
Český překlad: Kateřina Grofová
Shumavan
