Nejsme-li naplněni svým vlastním životem, nejsme-li nadšeni svými možnostmi ani tím, jací jsme, dříve či později se něco stane. To „něco“ nám většinou vysvětlí, že jsme se měli ocenit za to, co jsme měli, a na tom pak postavit svůj další růst. Svojí budoucnost si totiž tvoříme svojí přítomností. Jsme-li nespokojeni dnes, tlačíme svoji nespokojenost před sebou a vytváříme si ji i potom….
Nemyslím tím samozřejmě, že nemůžeme chtít ve svém životě více, ale až poté, když příjmeme, že věci jsou nyní tak, jak jsou.
Buď ve svém životě příjmeme svojí situaci, zamyslíme se nad tím a pak přemýšlíme, jak to udělat, abychom získali více. Zkoušíme pak nové postupy, nové vztahy, nové činnosti a učíme se. V případě, že popřeme to, co máme a vytváříme, opovrhujeme tím a netvoříme, ztrácíme hodnotu a jsme pak donuceni většinou bolestí, která 
následně přichází, začít si vážit alespoň toho mála, co nám ještě zbyvá.
Takže po dobrém, nebo po zlém? Jak to děláte? Dobrovolně, a nebo přes bolest, až když vám již nic jiného nezbývá? Někteří lidé si začnou vážit sami sebe, až když jsou tak potlačeni, že nemohou skoro dýchat….
Všichni chceme růst a učit se. Všichni chceme jít dál, i když se tomu bráníme a vědomě o tom možná ani nevíme.
Zdeňka Jordánová
Souvislosti
autor: Mezi námi a nebem