Ako vždy – skvelé:)
zdroj: Shumavan
Život je příliš složitý na to, aby poskytoval prostor pro jednoduchá a bezbolestná řešení. Někdy je třeba udělat i něco, co tě vnitřně nesmírně bolí, od čeho není snadné se odpoutat a nechat to jít bez ukrutné bolesti v srdci a pochybností, zda je to, co cítím hluboko v sobě to správné, zda to není iluze či chyba, nechat to jít.
Když se situace uklidní říkáš si vždycky, že to může pokračovat dál, že se přes to můžeš ještě přenést, že to zvládneš, když se budeš snažit, nakonec, ale skončíš zase u jádra bolesti, všechno se opakuje zas a znovu a otevírá to opět otázku, zda zůstat, či odejít.
A třeba jsi to jen ty, kdo vidí věci hluboko pod povrchem a cítí je dlouho předtím, než se vůbec vysloví a nakonec to musíš být opět ty, kdo to celé rozsekne, kdo řekne a dost, tohle vede jen k další bolesti, pojďme to ukončit. Pojďme tomu říct sbohem a nechme to zemřít, i když nás to oba bolí, a nikomu z nás se to nechce vyslovit nahlas.
To slovo KONEC… to, co nás zraňuje a současně nás to osvobozuje od opakování frustrace z toho, že si přes všechnu snahu nedokážeme dát to, co je ve vztahu dvou lidí důležité. Že se pořád snažíme o partnerství, ale něco tomu pořád chybí a to nejpodivnější je na tom to, že je vůbec nutné se snažit a přemáhat, aby to “šlo”.
Že svou pozornost dáváme sice nějaký čas jen tomu, co nechybí, co nám spolu funguje, ale hluboko uvnitř toužíme po osvobození. Taky jsme už zkoušeli to chybějící nechtít, nebo vůbec nepotřebovat, ale život jasně ukazoval, že my nejsme ti lidé, kteří to mohou ignorovat a dál tlačit něco, co se nedá vymáčknout ze srdce na zavolanou.
Někdy ten společný úkol prostě končí a my se tomu musíme odevzdat a neběhat v kolečku, kde je pořád všechno stejné. A někdy je potřeba se dál vzájemně nedržet a jít svou cestou, protože kde nic neroste, tam je pustina a nemůže tam vyrůst nic než jen vzájemný zvyk a spoluzávislost.
Není to odchod za lepším, je to odchod, kdy je třeba poslechnout srdce a vybrat si to zdravé namísto závislého. Vždy přijde něco nového a také lepšího, co souzní s naší duší a pustit se toho, co je jen přemáháním, je velká úleva a rozhodnutí, že už pouštíme vzorec “žít v utrpení je normální stav, je to život”.
Život je radost a naše podstata je nevinnost a láska. Tedy nejsme ti, kteří se musí neustále trestat a vinit za myšlení uvízlé v oběti a jejích přesvědčeních. Dokud si to neuvědomíme, bude muset odejít slupka za slupkou a budeme dávat sbohem všemu, kým nejsme, a co s námi neladí, dokud se ten diamant neobjeví v celé své kráse. Jediný člověk, který ví, zda je čas říct konec, jste jen vy sami. S dovolením jemnosti vůči sobě, namísto tvrdosti a přemáhání bez odpuštění.
To břemeno můžeme pustit každý den a dovolit sami sobě lásku. Ta neleží v druhém člověku, ale jen v nás. Ta připravuje půdu pro vše nové i skutečné partnerství, ve kterém všechno roste a kvete. Nic míň si nikdo z nás nezaslouží, než lásku ve všem v nás a okolo nás ❤️
Veronika
