Podle starého súfijského příběhu žil kdysi dávno v jedné zemi na Středním východě král, který se neustále zmítal mezi štěstím a zoufalstvím. Dokázala ho rozčílit i sebenepatrnější věc, a štěstí vždy velmi rychle vystřídalo zklamání a beznaděj. Až to jednoho dne krále přestalo bavit. Rozhodl se, že najde způsob, jak z toho ven. Dal poslat pro jednoho moudrého muže, o kterém se říkalo, že je osvícený. Když ten muž přišel, král mu řekl: „Chci být jako ty. Poraď mi, prosím, co mám udělat, abych byl také tak klidný, vyrovnaný a moudrý. Dám ti za odměnu, oč mě požádáš.“
A ten moudrý muž řekl: „Možná ti mohu pomoci. Ale stálo by to tolik, že by ani celé království nestačilo. Proto, pokud dovolíš, ti to dám jako dar. Král souhlasil a mudrc odešel.
Vrátil se až za několik týdnů a donesl králi zdobenou skříňku z nefritu. Král ji otevřel a uvnitř našel zlatý prsten. Bylo na něm vyryto: I toto pomine. „Co to má znamenat?“ zeptal se král. „Nos tento prsten, a kdykoliv se něco stane, přečti si, co je na něm napsáno, dřív než vyslovíš jakýkoliv soud, než začneš danou událost považovat za špatnou, nebo dobrou. Jen
tak si uchováš klid.“
I toto pomine. Co je na těch slovech tak zvláštního, že mají takovou moc? Na první pohled je jasné, že ačkoliv mohou přinést úlevu v nepříjemných životních situacích, zmenší i radost z těch příjemných, jako by říkala: „Moc se neradujte, stejně to nebude trvat příliš dlouho“.
Plný význam těchto slov začne být zřejmý, když se nad nimi zamyslíte.
Příběh o prstenu je o pomíjivosti, která, pokud si ji uvědomujete, vede k nepřipoutanosti.
Přijetí, neposuzování a nepřipoutanost jsou tři sestry pravé svobody a osvíceného života.
Rada vyrytá do prstenu nás nenabádá, abychom si neužívali to dobré, co k nám v životě přichází. Jejich smyslem ani není přinést úlevu v neštěstí. Mají daleko hlubší význam. Jejich smyslem je upozornit nás na pomíjivost každé situace, jež je následkem pomíjivosti všech forem – dobrých i špatných. Jakmile si začnete uvědomovat pomíjivost všech forem, přestanete k nim být připoutáni a už se s nimi nebudete tolik ztotožňovat. Být nezaujatý neznamená, že byste si nemohli užívat to dobré, co svět nabízí. Vlastně si to tak užijete ještě mnohem víc. Jakmile jednou přijmete pomíjivost všech věcí a nevyhnutelnost změn, budete si užívat příjemných stránek života, dokud trvají, aniž byste se báli, že skončí, a nebudete si je kazit ani obavami z budoucnosti. Nepřipoutaní se budete na všechny události ve svém životě dívat z nadhledu a nezabřednete do nich. Budete jako astronaut, který se dívá na naši modrou planetu obklopený dálkami vesmíru a uvědomuje si 
paradoxní pravdu: Země je jedinečná a zároveň bezvýznamná. Uvědomění si „i toto pomine“ vám přinese odpoutání a klid a spolu s nimi vstoupí do vašeho života nový rozměr – vnitřní prostor. Přístup k této dimenzi získáte díky nepřipoutanosti, neposuzování a vnitřnímu přijetí.
Jakmile se přestanete ztotožňovat se světem forem, vaše vědomí – což jste vy – se osvobodí z pasti forem. Toto osvobození jde ruku v ruce se vznikem prostoru ve vašem nitru, který budete pociťovat jako klid a hluboký vnitřní mír, dokonce i tehdy, když se vám bude dít něco „špatného“. I toto pomine. Jako by kolem té události vznikl prázdný prostor – získate od ní odstup. Stejný odstup získáte i od svých emocí a bolesti. Kromě toho vzniknou mezery i mezi vašimi myšlenkami. V těchto mezerách budete zažívat hluboký vnitřní klid, jenž není „z tohoto světa“, protože svět je tvořen formami a klid pochází z prázdného prostoru. A tento klid je Bůh.
Nyní si můžete užít a ocenit věci tohoto světa, aniž byste jim přikládali důležitost a význam, které nemají. Můžete se svobodně účastnit tance stvoření a být aktivní, aniž byste se poutali ke svým výtvorům a kladli na svět nesmyslné požadavky jako: uspokoj mě, udělej mě šťastným, zařiď, ať se cítím bezpečně, řekni mi, kdo jsem. Tohle vám svět dát nemůže, a proto, jakmile se vzdáte svých nesplnitelných očekávání, všechno utrpení, jež si vytváříte jen vy sami, skončí. Všechno utrpení vzniká přeceňováním forem a opomíjením vlastního nitra. Pokud tato dimenze součástí vašeho života je, můžete si věci, zážitky i smyslové potěšení užívat, aniž byste se v nich ztráceli a zůstali k nim připoutaní, jinými slovy, aniž byste se stali na světě závislí.
Slova i toto pomine popisují realitu, ve které žádné formy netrvají věčně. Tím, že upozorňují na jejich pomíjivost, upozorňují i na to věčné, protože pouze to věčné ve vás dokáže rozpoznat pomíjivé.
Eckhart Tolle
prevzaté z:
Krásne, a straaaaaaaašne ťažkéééééééé
krasne a strasne lahke…)