Zachránci a pečovatelé (1/3)

Neustále dáváme pozor, aby nikdo nebyl zraněný.
Nikdo… až na nás.

 

Asi rok poté, co jsem se zotavovala ze svého návyku spoluzávislosti, jsem zjistila, že jsem stále dělala pořád dokola něco, co mi působilo bolest. Cítila jsem, že tento vzor má něco společného ve všech mých vztazích, které později zhořkly. Ale nevěděla jsem, co to „něco“ je, takže jsem to nemohla přestat dělat.

Jednoho slunečného dne jsem šla na procházku se svým přítelem Scottem, a tak jsem se ho zeptala: 

„Co je to za věc, kterou spoluzávislí lidé dělají stále dokola? Co nás to vlastně drží v tak špatných pocitech?“

Chvíli přemýšlel o mé otázce, a pak mi odpověděl.

„Spoluzávislí lidé jsou pečovatelé – zachránci. Zachraňují, pak jsou pronásledováni a končí jako oběti. Prostuduj si Karpmanův trojúhelník dramatu.“ řekl. 

Karpmanův trojúhelník dramatu a doprovázející role zachránce, pronásledovaného a oběti, jsou prací a výzkumem Stephena B. Karpmana.

To, co mi řekl, nedávalo žádný smysl, ale když jsem přišla domů, vytáhla jsem nějaké terapeutické knížky a studovala je. Po chvíli se uvnitř mé hlavy rozsvítilo světlo. Pochopila jsem. Uviděla jsem to. A cítila jsem se, jako kdybych zrovna objevila oheň.

 To bylo ono. To byl můj vzor. To je náš vzor. To je to, co opakovaně děláme u všech svých přátel, rodiny, známostí, klientů nebo kohokoli kolem nás. Jako spoluzávislí lidé děláme mnoho věcí, ale tento vzor je to, co umíme nejlépe a co děláme také nejčastěji. Je to naše nejoblíbenější reakce.

 Jsme zachránci, jsme ti, kteří vše dovolují. Jsme velkými kmotry a kmotrami celému světu, jak říká Earnie Larsen. Nejen že pociťujeme potřeby druhých lidí, ale dokonce je i předvídáme. Napravujeme, opečováváme a obskakujeme druhé. Děláme je lepšími, řešíme je a obsluhujeme. A všechno to děláme tak dobře. „Tvoje přání je mým rozkazem“ – to je naše heslo. „Tvůj je problém je můj problém“ je naše motto. Jsme zachránci, pečovatelé.

  1. Zachraňování 

 Zachraňování a opečovávání znamenají téměř doslovně to, jak znějí. Zachraňujeme lidi před jejich zodpovědnostmi. Staráme se o zodpovědnosti jiných místo nich. Později se na ně hněváme za to, co jsme udělali my. Pak se cítíme využití a litujeme se. To je ten vzor, to je ten trojúhelník. 

 Zachraňování a opečovávání jsou synonyma. Jejich definice jsou velmi blízce spojená s „dovolováním“.Dovolování představuje destruktivní formu pomáhání. Jakýkoli čin, který pomůže alkoholikovi nadále pít, snaha předejít tomu, aby alkoholik čelil bolestivým následkům, nebo jakýkoli způsob, kterým se snažíme umožnit, aby mohl nadále pít, jsou označovány jako „dovolující“ chování. 

Jako poradce Scott Egleston řekl, že zachraňujeme vždy, když přebíráme odpovědnost za jinou lidskou bytost – za její myšlenky, pocity, rozhodnutí, chování, růst, pohodu, problémy nebo budoucnost. 

 

Následující jevy vystihují znaky zachránců a pečovatelů:

 

• Dělají něco, co ve skutečnosti dělat nechtějí.
• Říkají ano, i když myslí ne.
• Dělají něco pro druhou osobu i přes to, že je schopná to udělat sama a že by to také sama udělat měla.
• Naplňují potřeby druhých lidí, i když si o to neřekli a aniž by s tím souhlasili.
• Když je požádáme o pomoc, udělají mnohem více práce, než je odpovídající podíl.
• V každé situaci neustále více dávají než přijímají.
• Neustále napravují pocity druhých lidí.
• Myslí za druhé lidi.
• Mluví za druhé lidi.
• Trpí kvůli tomu, co se děje někomu jinému. 
• Řeší lidem problémy místo nich.
• Dávají do společného úsilí mnohem více zájmu a aktivity než ostatní lidé.
• Nikdy si neříkají o to, co potřebují, chtějí nebo co si přejí.

 

Když zachraňujeme nebo opečováváme, dostaví se možná jeden nebo více z těchto pocitů: nepokoj a rozhořčení nad dilematy druhého člověka; silná potřeba něco udělat; lítost; vina; svátost; úzkost; extrémní zodpovědnost za tu osobu a její problém; strach; pocit nucení a tlačení do toho něco s tím udělat; mírná či větší neochota a nechuť cokoli dělat; větší kompetence, než jakou má daná osoba; nebo příležitostný odpor kvůli tomu, že jsme se v této pozici ocitli. Cítíme se neustále potřební.

 Nemluvím o činech lásky, laskavosti, soucitu a skutečné pomoci – o situacích, kde je naše pomoc skutečně chtěná a potřebná, a kde tuto pomoc sami rádi poskytujeme. Tyto činy jsou dobré pro život. Ale zachraňování a opečovávání nikoli. 

 Opečovávání se zdá mnohem přátelštější než je. Zachraňujeme „oběti“ – lidi, u kterých věříme, že nejsou schopni převzít za sebe zodpovědnost. Oběti jsou vlastně schopny postarat se o sebe samy, i když si to my ani oni nepřipouštíme. Obvykle tyto oběti vyčkávají na jednom hrotu trojúhelníku, dokud něco neuděláme a nevstoupíme do něj spolu s nimi.

 2. Poté, co někoho zachráníme, pohneme se do dalšího rohu trojúhelníku: pronásledování. 

 Jsme plní odporu a hněvu na osobu, které jsme tak štědře „pomohli“. Udělali jsme něco, co jsme vůbec dělat nechtěli, co nebylo naší zodpovědností, ignorovali jsme své potřeby a přání, a kvůli tomu všemu jsme nahněvaní. Aby to bylo ještě komplikovanější, tato oběť, tato ubohá osoba, kterou jsme zachránili, vůbec není vděčná za naši pomoc. On nebo ona dost neoceňují tu oběť, kterou jsme podstoupili. Nechová se podle toho, jak by měla. Tato osoba ani neposlechne naše doporučení, která jsme jí tak ochotně poskytli. Tato osoba nám nedovolí, abychom napravili její pocity. Něco zkrátka nefunguje dobře nebo se nám to nezdá dobré, a tak si strhneme svou svatozář a vytáhneme vidle.

 Někdy si lidé vůbec nevšimnou nebo si nechtějí všimnout naší otrávené nálady. Někdy se snažíme co nejvíc, aby to nebylo vidět. Jindy zase uvolníme všechen hněv plnou parou – hodněkrát se to děje mezi členy rodiny. Něco v naší rodině nás přiměje projevit se takoví, jací skutečně jsme. Kdykoli projevujeme, schováváme nebo částečně schováváme náš odpor, VÍME, o co jde.

Nejčastěji však lidé, které zachraňujeme, okamžitě poznají, jak se naše nálada změnila. Vidí, co přichází. Je jen výmluvou, že se na nás potřebovali obrátit. Teď jsou na řadě oni a jejich tah v rohu pronásledování. To může předcházet, dít se současně nebo následovat po našich pocitech hněvu.

 Oběti odpovídají na náš hněv. Obvykle je to odezvou na to, jak jsme za ně převzali zodpovědnost, což jim přímo či nepřímo ukázalo, jak neschopní si myslíme, že jsou. Lidem je protivné, když jim někdo říká nebo ukazuje, že něco nedokážou, nezávisle na tom, jak moc svou neschopnost hrají. A stejně tak jsme jim protivní i my sami, když jsme jim k jejich zraněním ještě přidali tuhle urážku, když jsme se na ně nahněvali za jejich neschopnost.

 3. A pak přichází chvíle k našemu závěrečnému posunu – přecházíme k našemu nejoblíbenějšímu bodu: roh oběti na dně.

 To je předvídatelný a nevyhnutelný výsledek naší záchrany. Pocity bezmoci, zranění, smutku, zahanbení a sebelítosti. Byli jsme využití – zase. Byli jsme nedocenění – zase. Tak moc se snažíme pomáhat druhým lidem a být k nim dobří. Bědujeme: „Proč? Proč se mi tohle VŽDYCKY stane?“ Druhá osoba nás pošlapala, ranila nás. Pořád se ptáme: „To snad budu navždycky jen obětí?“ Zřejmě ano, pokud nepřestanete zachraňovat a opečovávat.

 Mnozí z nás, kdo jsme spoluzávislí, jsme kdysi v našich životech byli skutečnými oběťmi – zneužití, zanedbání, opuštění, alkoholismu, nebo nespočtu dalších situací, které mohou člověka ponížit do pozice oběti. Možná jsme byli skutečně bezmocní a nedokázali jsme si sami pomoci nebo vyřešit své problémy. Něco nám přišlo do cesty, něco, co jsme nechtěli a co nás velmi zranilo. To je smutné, opravdu smutné. 

Ale to nejsmutnější je, že mnozí z nás začnou sami na sebe nahlížet jako na oběti a ztotožní se s tím. Naše bolestivá minulost se opakuje. Jako pečovatelé dovolujeme lidem, aby z nás dělali oběti, a podílíme se na tom tím, že neustále lidi zachraňujeme. 

 Zachraňování a opečovávání není činem lásky. Trojúhelník dramatu je trojúhelník nenávisti. Podporuje a nechává přetrvávat sebenenávist, která pak zatěžuje naše pocity vůči jiným lidem.

 * * *

 

– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie

ĎAKUJEME:

by Svět zázraků (Poznámky