Ženy jsou i dnes stejně jako před tisíci lety magnetické a realistické bytosti. Jejich mozek pracuje jako síť, kde je propojená každá oblast se všemi ostatními. Primárně užívají city, jimiž mají odpradávna sklon neustále hodnotit svět vůkol sebe. Zatímco jejich myšlení je ve vleku věčně se měnící pocitů.
Centrem zájmu žen je především oblast vztahů. Hovorem, zhusta o vztazích, relaxují. Žena je od pravěku 
domem, zemí, vodou a rodinou, udržovala oheň a v okolí jeskyně sbírala nejrůznější plody. Takto zajišťovala více než 80% potravy. Proto jsou ženy praktické, o poznání lépe zakotvené v přítomnosti, vnímají celé své okolí a přirozeně dokáží pečovat nejen o své děti. Patriarchát ve své touze po zkrocení zlé ženy, ovládl tyto ryze ženské oblasti. A tak se stalo, že ještě před pár staletími byla žena pouhým doplňkem muže. Ale to byl již konec patriarchátu, sám si tím pod sebou podřezal příslovečnou větev, načež žena muži odmítla poslušnost, aby si neutěšený stav kompenzovala, a stala se raději feministkou.
A přitom vše vzešlo z klasického nedorozumění. Ženy totiž interpretují stejné signály zpravidla úplně jinak než muži. Např. když se žena obrací k muži zády nebo se mu nedokáže ani podívat do očí, dává tím nevědomě najevo, že o něj má zájem. Jestliže muže vystaví tlaku, jenž má zviklat jeho vůli, vyvést ho ze záměru, dává najevo, že má o muže vážný zájem. Zkouší jeho pevnost, aby viděla, že ve vztahu obstojí a nezhroutí se při prvních obtížích. A takto vzniká ono odvěké nepochopení, jež vystihuje bajka. Když pes vrtí ocasem, říká, chci si hrát, ale když kočka seká ocasem, říká, ještě krok a vytáhnu dráp. Výsledek na sebe v každodenním životě nenechá dlouho čekat a rozkol je na světě. Jak se pak muži a ženy mohou jednoduše domluvit? Zkrátka nemohou. Alespoň dokud se nepovznesou nad rozdíly mezi mužem a ženou a nedostanou se na úroveň lidských bytostí, kde máme více společného, a kde jeden vedle druhého můžeme koexistovat a spolupracovat. Jít ruku v ruce životem jako lidé.
Žena je iniciována vztahem a porodem, jenž ji transformuje, a to nejenom fyzicky. V té době přichází do přímého kontaktu s nevědomým mužstvím. Animus ženy je detailně, leč symbolicky, popsán v pohádce Panna a Netvor. Pohádky totiž popisují většinou úspěšnou nebo také neúspěšnou iniciaci mužství jen výjimečně ženství. Vzhledem k tomu, že ženy jsou více ukotveny v realitě, na rozdíl od ryze virtuálních mužů, obyčejně si nevytváří stín, se kterým by musely bojovat a dovedou projevovat nevoli celkem přirozeně a bez potlačování pocitů, k nelibosti mužů. Možná proto není tolik pohádek o ryze ženských iniciacích, zato těmi mužskými se knihy jen hemží. To podstatné, tedy jak může žena kultivovat svého anima, je však přítomno ve všech klasických pohádkách. Všichni to dobře známe. Řešením je láska. To láska nakonec vždy zvítězí, nejen nad netvorem, jehož laskavě transformuje v muže, ale nad všemi překážkami. Touha po moci ani po bohatství, viz sestry pohádkových hrdinek, nevede k úspěšné iniciaci a transformaci anima. Pouze láska k vnitřnímu muži překonává nástrahy a pouze v jejím světle se může rozvinout nevědomé mužství, tajemná to síla v hlubině ženy, jíž se někteří muži tolik báli, že museli ženu ponížit až na roveň nesvéprávné věci.
Kvůli špatné výchově a přemíře mužské civilizovanosti je nevědomé mužství v našich ženách nerozvinuto (cirka ve čtyřiceti letech má žena v nevědomí desetiletého chlapce, a to je ještě dobrý příklad). Mnoho žen neví, že v sobě má chlapeckou agresivitu, nebo jim to připadá jako špatný vtip. Ve snech nebo pohádkách má anima nejčastěji podobu vlka, psa nebo jiné psovité šelmy.
V této nejprimitivnější formě míří animus vždy do slabého místa; útočí, když není možno se bránit; přebírá vládu zpravidla ve chvíli, kdy žena ztrácí vědomou kontrolu. Např. po požití alkoholu, kdy se uvolňují potlačené obsahy nevědomí – což je vidět v pátek a sobotu večer obzvláště ve větších městech. Dokud není rozvinuto logické myšlení, a není nalezen základ logiky pevného řádu, tj. zákona lásky, nemá žena jak čelit výbuchům krutosti svého vlkodlaka, který se mazaně převlékne třeba za babičku jako v pohádce o Karkulce, aby ji mohl celou sežrat.
Pokud v sobě žena nalezne dostatek laskavosti, aby neutekla před zrůdou zpět ke svému otci, nebo se alespoň vrátí zpátky, tak jako v pohádce Panna a Netvor, pak se její animus transformuje v muže, Adama. Zvířecí krutost se naráz promění na otcovský princip, jenž ženě sice radí, ale též přikazuje, co by měla dělat. Otcové zkrátka rádi rozhodují o budoucnosti svých dcer, obzvláště v době dospívání je to patrné, proto se Netvor z pohádky tolik rozběsní, když otec utrhne pro svou dceru růži ze zahrady. Taková již je řeč symbolů podvědomí.
Jestliže žena pečuje s láskou i o svého vnitřního Adama, ten postoupí do stavu Parise. Tento stupeň je veskrze erotický a milostný. Láska je zkoušena chtíčem navzdory následkům, a toto zamilování je prosycené utrpením. Vnitřní drama se přitom otáčí kolem sexuality. Animě je úplně jedno, kam až ženu zavede; je za touhu ochoten zaplatit jakoukoli cenu, podobně jako Casanova nebo Romeo, a je mu lhostejné, jaké to bude mít pro ženu v životě důsledky.
Další fáze je první veskrze duchovní projev. Anima se stává Petrem, jenž sice má ideál, ale stále ještě zažívá příliš utrpení, neboť ho musí naplnit, a to navzdory všemu a všem. Anima v tomto stádiu ženu povětšinou přivádí k náboženství nebo ideologii, vedoucí na svém vrcholu až k fanatismu. Tíhnutí k jedné straně mince a vyhranění se vůči světu se stává nejen dogmatem, ale u praktické ženy též rituálem. Ale rituál obsahuje nepochopení, protože odděluje dobré od špatného na základě slepě přijatého systému víry, nikoliv na základě zákonů Univerza. Ironií je, že mu přitom celou tu dobu jde o ryzí pravdu, nebo spíše ryzí vůli a její vidění, ale přitom nic z toho není nutné k pravému poznání.
Poslední a nejrozvinutější fáze ženského anima se nazývá Logos, což není jen ideál řádu, ale především princip bytí. Přičemž poznání principů stvoření nebo alespoň dodržování základních zákonů Vesmíru je přesně to, co lidstvo v těchto časech asi nejvíce potřebuje. Možná proto dodnes neznáme všech 108 duchovních zákonitostí, na nichž stojí náš Vesmír…
Ivo Leinveber
ZDROJ:
