Podaří-li se mi v této knize něco opravdu objasnit, pak doufám, že to bude skutečnost, ženejjistější způsob, jak zešílet, je starat se o záležitosti druhých, a nejrychlejší způsob, jak se uzdravit, je starat se o své vlastní záležitosti.
Hovořili jsme o reakcích spoluzávislých lidí. Hovořili jsme o tom, jak se naučit reagovat nestranně. Když se však odpoutáme od druhých, co nám zbývá? Každý jsme ponechán sám sobě.
Pamatuji si den, kdy jsem to pochopila. Za svou nešťastnou situaci jsem dlouho obviňovala druhé. „Kvůli tobě jsem taková, jaká jsem!“ ječela jsem. „Podívej se, co mě nutíš dělat!“ Když jsem přijala zodpovědnost sama za sebe, napadlo mě, že druzí možná nemohou za to, že jsem nežila svůj vlastní život. Možná jsem se na ně jen vymlouvala. Můj osud – mé dnešky a zítřky – vypadal beznadějně.
Žít vlastní život nemusí být pro mnoho lidí příliš vzrušující vyhlídka. Možná jsme zapleteni do záležitostí druhých natolik, že jsme zapomněli, jak žít svůj vlastní život.
Možná jsme tak zoufalí, že si myslíme, že už nežijeme; zbyla nám jen bolest. Tak tomu však není. Náš život nejsou jen naše problémy. Náš život může být něčím víc. Náš život bude něčím víc. Skutečnost, že náš život byl dosud tak bolestivý, neznamená, že tak musí pokračovat. Život nás nemusí a nebude zraňovat – když se začneme měnit. Život nemusí být procházkou růžovým sadem, ale nemusí být ani trnitou cestou. Můžeme a musíme svůj život změnit. Jedna moje přítelkyně říká: „Začněte žít.“
Někteří spoluzávislí si myslí, že nemá cenu žít bez cíle, příležitostí a budoucnosti. Není to pravda. Věřím, že Bůh nám připravil mnoho zajímavých, vzrušujících věcí. Věřím, že každý z nás může najít příjemný a užitečný cíl. Myslím, že tohoto postoje dosáhneme tím, že se začneme starat sami o sebe. Začneme spolupracovat. Otevřeme se dobru a bohatství ve svém nitru.
V této knize užívám výraz starat se o sebe. Tento výraz je často zneužíván. Lidé jej užívají k tomu, aby vnucovali svou vůli druhým. (Přijela jsem se svými pěti dětmi a kočkou. Zůstaneme tu týden. Starám se jen o sebe!) Užívají jej k tomu, aby pronásledovali a trestali druhé, místo aby se vyrovnali se svými špatnými náladami vhodnějším způsobem. (Budu na tebe řvát a hulákat celý den, protože jsi neudělal, co jsem chtěl. Nezlob se na mě. Starám se jen o sebe.) Užívají jej, aby se vyhnuli vlastní zodpovědnosti. (Vím, že si můj syn píchá heroin, ale to je jeho problém. Nestarám se o to. Půjdu na nákup a utratím na kreditní kartu pět set dolarů. Nezajímá mě, jak to zaplatím. Starám se jen o sebe.)
Takovému chování neříkám starání se o sebe. Starost o sebe je postoj, který říká, jsem zodpovědný sám za sebe. Jsem zodpovědný za svůj vlastní život. Jsem zodpovědný za své duchovní, citové, fyzické a finanční potřeby. Jsem zodpovědný za řešení svých problémů. Jsem zodpovědný za to, že se naučím žít s problémy, které vyřešit nemohu. Jsem zodpovědný za svá rozhodnutí. Jsem zodpovědný za to, co dávám a přijímám. Jsem zodpovědný za dosahování svých vlastních cílů. Jsem zodpovědný za to, jak se těším ze života. Jsem zodpovědný za to, koho miluji, a za to, jak svou lásku vyjadřuji. Jsem zodpovědný za to, co dělám druhým, a za to, co dovoluji, aby oni dělali mně. Jsem zodpovědný za své potřeby a touhy. Každá část mého já je důležitá. Jsem někdo. Záleží na mně. Důvěřuji svým pocitům. Myslím správně. Vážím si svých potřeb. Nezasloužím si hrubé zacházení a nebudu ho tolerovat. Mám svá práva a je mou povinností prosazovat je. Mé chování je odrazem mé sebeúcty. Rozhoduji se na základě své zodpovědnosti k sobě.
Rozhoduji se také na základě zodpovědnosti k druhým – ke své manželce nebo manželovi, ke svým dětem, ke svým příbuzným, ke svým přátelům. Beru v úvahu práva druhých – jejich právo žít svůj život, jak uznají za vhodné. Nemám právo vnucovat svou vůli druhým a oni nemají právo vnucovat svou vůli mně.
Starat se o sebe je postoj vzájemné úcty. Znamená to, že se učíme žít zodpovědně. Znamená to, že dovolujeme druhým, aby žili své životy tak, jak chtějí, pokud nám nebrání žít tak, jak chceme. Starat se o sebe není tak sobecké, jak se někteří lidé domnívají, ale není to tak nesobecké, jak se domnívají někteří spoluzávislí.
Věřím, že starat se o sebe je umění. A je založeno na myšlence, která je mnoha lidem cizí: na myšlence uspokojování vlastních potřeb.
Tato myšlenka nás může zpočátku šokovat. Většina spoluzávislých nikdy nežádá o to, co potřebují. Mnozí spoluzávislí nevědí, co potřebují, a většinou o tom nepřemýšlejí.
Mnozí z nás se mylně domnívají, že naše potřeby nejsou důležité a že bychom o nich neměli mluvit. Někteří z nás dokonce věří, že naše potřeby jsou špatné, a proto jsme se naučili potlačovat je. Nenaučili jsme se identifikovat, co potřebujeme, protože na našich potřebách stejně nezáleželo – protože by nebyly stejně uspokojeny. Někteří z nás se nikdy nenaučili své potřeby uspokojovat.
Uspokojovat vlastní potřeby není tak obtížné. Věřím, že se to můžeme rychle naučit. Návod je jednoduchý: Ať už jste v jakékoli situaci, položte si otázku: „Co mám udělat, abych se o sebe postaral?“
Potom naslouchejte své Vyšší síle. Važte si toho, co uslyšíte. Musíte skoncovat s nesmyslným trestáním se za to, co si myslíte, co cítíte a co chcete. Jak si myslíte, že s námi může Bůh spolupracovat? Jak už jsem řekla dříve, není divu, že si myslíme, že nás Bůh opustil; opustili jsme totiž sami sebe. Můžeme k sobě být laskaví. Není náhodou, že jsme lidé; jsme lidé, protože jsme tak byli stvořeni. Můžeme k sobě být soucitní. Teprve pak budeme schopni být opravdu soucitní k druhým. Naslouchejte tomu, co vám říká vaše já o tom, co potřebujete.
Možná si musíme pospíšit, abychom nezmeškali schůzku. Možná potřebujeme zpomalit a vzít si den volna. Možná potřebujeme cvičit nebo si zdřímnout. Možná potřebujeme být o samotě. Možná potřebujeme společnost. Možná potřebujeme práci. Možná potřebujeme pracovat méně. Možná potřebujeme polibek, objetí nebo masáž.
Uspokojit svou potřebu někdy znamená dopřát si něco příjemného: nový účes, nové šaty, nové boty, novou hračku, divadelní představení nebo dovolenou na Bahamách. Jindy potřebujeme pracovat, potřebujeme zlepšit svůj vztah s partnerem; nebo potřebujeme plnit své povinnosti k druhým nebo své povinnosti k sobě. Uspokojovat vlastní potřeby neznamená jen dávat si dary; znamená to dělat všechno, co je nutné, abychom žili zodpovědně – neznamená to žít příliš zodpovědně, ale v žádném případě to neznamená žít nezodpovědně.
Naše potřeby se mění okamžik od okamžiku, den ode dne. Máme šílené pocity úzkosti, které jsou průvodním znakem spoluzávislosti? Možná potřebujeme jít na schůzku nějaké podpůrné skupiny. Napadají nás negativní nebo zoufalé myšlenky? Možná si potřebujeme přečíst nějakou inspirační nebo meditační knihu. Máme nějaké tělesné potíže? Možná potřebujeme jít k lékaři. Chovají se naše děti jako utržené z řetězu? Možná potřebujeme vypracovat nějaký rodinný program. Šlapou druzí po našich právech? Vymezte si hranice. Jste rozrušení? Vyrovnejte se se svými pocity. Možná se potřebujeme odpoutat, zpomalit, něco napravit, navázat nový vztah nebo zažádat o rozvod.
Všechno záleží na nás. Co si myslíme, že bychom měli udělat?
Kromě uspokojování vlastních potřeb začneme žádat druhé o to, co potřebujeme od nich, neboť to je součástí života zodpovědného člověka.
Jak říká Phil L. Hansen, chceme-li uspokojovat své potřeby, musíme se stát svými důvěrníky, osobními poradci, partnery, duchovními rádci, nejlepšími přáteli v tomto novém, vzrušujícím dobrodružství – ve svém novém životě. Svá rozhodnutí zakládáme na realitě a děláme je ve svém zájmu. Bereme v úvahu své povinnosti k druhým, neboť to zodpovědní lidé dělají. Zároveň si však uvědomujeme, že na nás záleží. Nezabýváme se tím, co by „mělo být“, ale učíme se důvěřovat sami sobě. Nasloucháme-li své Vyšší síle, nic nás nesvede z cesty. Žít nezávislým životem předpokládá víru. Musíme si věřit a každý den musíme udělat alespoň něco, abychom neustrnuli na místě.
Jak se učíme starat se o sebe a uspokojovat své vlastní potřeby, odpouštíme si chyby a blahopřejeme si, když uděláme něco dobře. Smíříme se s tím, že některé věci děláme špatně a některé průměrně, neboť i to je součástí života. Učíme se smát sami sobě, ale nesmějeme se, když se nám chce plakat. Bereme se vážně, ale ne příliš vážně.
Nakonec možná odhalíme tuto překvapující pravdu: Jen málo situací v životě lze zlepšit tím, že se nestaráme o sebe a že neuspokojujeme své potřeby. Naopak většinu situací lze zlepšit tím, že se staráme o sebe a že uspokojujeme své potřeby.
Učím se starat se sama o sebe. Znám mnoho lidí, kteří dělají totéž. Věřím, že se to mohou naučit všichni spoluzávislí.
* * *
– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie
zdroj:
