Na útěku před vlastními myšlenkami jsem se dostal na druhý konec světa.
Hluboko v džungli, v malé indiánské vesnici, mě nikdo mě nehledal, moje myšlenky byly ale stále se mnou.
Šaman si toho všiml.
Řekl jsem mu o tisíci a jedné věci, které jsem v životě zkazil a které už nikdy nenapravím.
Po dlouhém tichu, kdy jsme seděli vedle sebe a nedělo se nic, ale stromy dál rostly, ptáci létali a zase usedali na větve. Opodál si hrály děti, hrály si s blátem na kraji řeky, řeka klidně tekla, v řece plavaly ryby, jiné ryby se pekly na ohni, jejich vůně se šířila prostorem, všudypřítomnou zelení, všemi barvami a tóny hrajícím tichem.
Konečně stařec otevřel ústa: „Není potřeba nic napravovat, nic měnit. Ať vše klidně zůstane, tak jak je.
Stačí, když změníš jediné.“„Změnit jediné? Co to je?!“ ptal jsem se nedočkavě. „Svůj postoj k vodě.“
Stačí změnit postoj k vodě. To je to hlavní, jediné důležité. Změnit postoj. Nestát pyšně, nevyvyšovat se. Nebýt zatuhlý v činech, ani v myšlení. Nemyslet si, že vím víc než jiné bytosti vody. Nebrat vodu jako samozřejmost. Děkovat za vše, čím je, co nám přináší, co pro nás podstupuje. A že toho není vůbec málo:
Dává nám pít. Vyživuje naše těla. Občerstvuje naše duše. Hladí naše srdce. Sytí naše smysly. Bílé beránky, večerní červánky, ranní rosa, duha po dešti, šťavnaté ovoce, sněhové vločky, potoky, studánky… Člověk ani zdaleka nedohlédne všechny podoby, všechny tvary či projevy vody.
z románu ODLOŽENÝ VESMÍR 
www.michalcaganek.cz/obchod/odlozeny-vesmir/
