Zpomalování a bezmoc

Všechno to naše utíkání ve slovech „nemám energii a čas“, to je jen úhybný manévr od všeho ve stínu, co se v tu chvíli obávám vidět v celé své kráse. Nechce se nám vidět nějakou velkou bolest, kdepak… uděláme všechno proto, abychom se jí nějak vyhýbali, někdo hněvem, někdo aktivitou, někdo vyprávěním příběhů o tématu, který s tím nemá nic společného, ale tváří se, že ano.

Ale nakonec jsem tu svou vrtuli odpojila, protože můj vnitřní hlas, není zas tak tichý, když jedu nějakou objížďku, najde si cestu i do mých snů, abych se zase stala nositelkou vnitřního míru.

A pomalu jsem jela zase po spirále jako symbol ZNOVUZROZENÍ. Moje vnímání vidí spirálu v obou směrech, buď jedu ze středu směrem ven, nebo zvenku, zase zpátky do svého středu a tam se znovu zrodím. Když jsem na konci spirály venku, tak se to tváří, jako konečná – jako smrt, ale to je přesně ta chvíle, kdy se energie otočí a je načase zase něco nového zrodit.

A přesně tam jsem viděla, že veškerá moje aktivita kryje něco, co je pro mě tou nejpomalejší emocí – bezmoc.

To je ta bolest, kdy jste uvězněni na místě, odkud není jiné šance, než jen bezmocně přijímat všechny rány v nejvyšším stupni zranitelnosti. Je v tom samota, nekonečná frustrace bez konce, osamělost bez utěšení a lásky. Je v tom prázdnota, to velké nic bez pohybu, a čas se tu vleče, jakoby to nikdy nemělo skončit. Zoufale tu toužíš po někom, kdo tě z toho vytáhne a vysvobodí, ale nikdo a nic nepřichází. V tu chvíli nevidíš, že je tu světlo (zdroj), vidíš totiž jen tmu (odpojení). Totální odpojení od zdroje, lásky, přijetí a života. Bolest tak nezměrná, že se ti rve srdce z hrudi a kdy instinktivně začneš masírovat hluboko a bolestivě hrudník, aby ta bolest přijala to jediné, po čem v té tmě toužila – dotek a kontakt.

Bezmoc, to je prožitek nejvyšší prázdnoty, kdy se staneš Buddhou a sedíš nehnutě a bez pohybu. A tehdy, když přijmeš ten nejvyšší stupeň nekonání, ten stav bez pohybu, ze kterého se ti chce každou chvíli vystřelit z těla a odpojit se – nebýt, nebo jít zase do akce a překrýt to konáním, začneš se pomalu spojovat s bolestí, před kterou si konáním utíkáš. Přestaneš ji nálepkovat a chtít se jí zbavit. Začneš ji pozorovat a být s ní v nehybnosti tak dlouho, dokud je potřeba.

Přestaneš jí potlačovat, utíkat před ní, vzdáš se tomu bez potřeby ji nemít, zbavit se jí a konečně se jí zadíváš do tváře. A jen sedíš, kolem jedou všechny strachy z prázdnoty, nicoty, odpojení od zdroje… a uvědomuješ si, že strach ze smrti je brnkačka, něco čeho se nejenže nebojíš, ale co jsi v té bezmoci, naopak vzýval, aby už přišlo a odneslo tě to pryč…. a tehdy, sedíš-li v té prázdnotě tak dlouho, kdy se všechno v tobě vzdá nadějí a očekávání…. kdy se vzdá to, co žije odpojeno od zdroje a v příběhu bolesti, které se drží jako vlčice smečky……….

Tehdy to lupne.
Povolí a zasvítí slunce.
Po spirále se od smrti dostaneš k dalšímu znovuzrození.
Kolikátému už… to není podstatné.
Děje se to zas a znovu, jako neustálé zrození a umírání.
Děje se to samo, bez kontroly, bez – moci.
Děje se to.

Ze stínu do světla, do života, do vnitřních zdrojů.
Ve vděčnosti, že ty jsi ta bytost, která to umí prožívat ve všech hloubkách i výškách.
Nevyřešíš nic.

Nic nemáš pod kontrolou, to je lež jako věž.
Jediné, co můžeš udělat, je sestoupit s tím do hloubky, do svého BYTÍ, do svého srdce a zůstat s tím…. být s tím.
Projdeš tím v hloubce a pak se znovu vynoříš na hladinu s úlevným nádechem a vděčností.

Shumavan